Kauza bratří Mašínů: neuropsychologický výklad národa

Paní Zdena Mašínová oslavila devadesátiny a o pár dní dříve převzala Řád T. G. Masaryka, hodně se diskutovalo také o možném ocenění jejích bratrů a do kin dorazil film Bratři. Dost důvodů pro další kolo diskusí o bratrech Mašínech.

Bratři Mašínové a jejich činy v sobě ztělesnili kombinaci protichůdných vlastností. Byla to doba, kdy většina Čechoslováků jistě toužila po větší svobodě, zatímco komunistický režim popravoval ty, kteří upadli do role nepohodlných svědků vládnoucího zla. Jenže byl to režim, který si národ zvolil a kterému dal moc. U Mašínů to bylo podobné, protichůdnost nechyběla. Na jedné straně touha po svobodě, na druhé chladnokrevná poprava nepohodlného civilního svědka.

Nejpozoruhodnější na celé věci ale je, že pokud se nejednalo o hnutí a ani o žádný širší „odboj“, proč se dnes v naší zemi stále rozjíždí v pravidelných intervalech často vysoce emoční debata kolem dvou mužů, kteří spáchali to, co spáchali? Jak je vůbec možné, že někteří je označují za vrahy, zatímco jiní jim chtějí udělit státní vyznamenání? Nemůže být větší rozdíl! Představme si, že v Americe nebo v Indii by se vedla debata kolem nějaké dvojice, která bojovala za svobodu proti tehdejším anglickým okupantům. Jistě by její dosah nebyl srovnatelný s tou u nás…

Z toho je vidět, že naše protichůdné vlastnosti nás vůbec neopustily. Tvorba jasného stanoviska ke kauze Mašínů totiž vyžaduje homogenní národní identitu (ať už jakoukoliv), která má za svůj základ jasný postoj k interpretaci nejen minulosti, ale která se odráží od našeho psychologicky daného vnímání toho „správného“. Například u Jana Palacha je postoj jasný – ten se postavil proti zlu tak, že ho zoufale obrátil proti sobě.

Bratři Mašínové se postavili proti zlu tak, že proti němu zoufale rebelovali navenek. Jan Palach neublížil státu, ale sjednotil jeho lid. Bratři Mašínové naopak lid nesjednotili. Pozoruhodné je tvrzení Josefa Mašína, který kritizoval „oslavu sebeupálení“ Jana Palacha a postavil ho proti hrdinství parašutistů, kteří zabili Heydricha.

Jak tedy může vypadat národní identita, když jedni „hrdinové“ kritizují druhé? I to je jasným důkazem toho, jak jsme stále myšlenkově integrováni s minulostí. Pokud v kauze hledáme pravdu, pak ji hledáme v odlišných psychologických koutech minulosti, která stále vnímá stát jako něco odlišného od jedince. Jenže každý stát je obrazem a produktem svých jedinců. Tak to bylo tehdy a tak je to i dnes.

Než hledat jasné stanovisko ke kauze Mašínů, stálo by možná za to se pozastavit
a podívat se na názor mladé generace. Až na pár výjimek je jim tato kauza víceméně lhostejná. Pokud vůbec o ní něco vědí…
I proto bude šance na získání jednotného stanoviska (nejen) k této kauze časem stále menší a menší.

Lidský mozek funguje tak, že kdykoliv se zabývá něčím, co je uloženo v paměti, musí tu paměť „otevřít“, čímž ji pomalu, ale neustále mění podle momentálních okolností a potřeb. Národ funguje úplně stejně. Proto jsou jak dějiny, tak i pravda
v neustálém pohybu.