Změna a víra

Může se zdát, že poslední politické události v Evropě nemají hlavu ani patu. Britům se dařilo velice dobře, a přesto se rozhodli pro změnu a odvolali od moci konzervativní stranu. Občanům ve Francii a v Německu naopak zjevně nevadí, že jejich kriticky zadlužené ekonomiky se nacházejí ve velmi špatném stavu, a nadále hlasitě volají po dalším zvyšování sociálních výdajů.  Termíny zavedení jednotné měny a také dalšího rozšiřování Unie se blíží a Evropa je, jak ze se zdá, nakažena jakýmsi virem a neví kudy kam.

Chování evropského voliče se může zdát nezodpovědné, ale rozhodně není nebezpečné pro samotnou demokracii. Naopak změna vlády posílí demokracii i dotyčný národ. Občan si pak uvědomí, že politika je službou pro něho a že každý politik jednou odejde, ale demokracie bude trvat dál. Tento signál dali voliči ve volbách v Británii i v jiných evropských zemích (naposled v Polsku).

České republika na tuto změnu zatím stále čeká. Přestože se důvěra občanů ve vládu už dlouho drží pod dvaceti procenty, ti, kteří po sametové revoluci převzali moc, nadále zůstávají. Jejich dnešní vláda tak jako každé skupiny lidí, kteří zůstali u moci přes čas se vyznačuje stereotypy, dětinskými spory, napětím ve společnosti, stagnací. Tradice věčného rozdělování na „my“ (řadoví občané) a „oni“ (vláda) je stále živá. Právo však nerespektuje ani jedna strana. Mezera v komunikaci mezi voliči a vládou se stále zvětšuje a pomalu dosahuje bodu, kdy se jedna strana přestává zajímat o to, co dělá druhá. Výjimky tvoří různé negativní příklady, které vláda dává: „Když ministr může dělat to a to, proč bych nemohl já?“ Ale jedním dechem se dodává, že někteří politici jsou přece jen lepší než ti, co mají přijít po nich, takže jsou vlastně „nenahraditelní“. „Jestli ne prezident Havel a premiér Klaus, tak kdo?“ Odpověď na tuto otázku není lehká, a tak se veřejnost uchyluje buďto ke lhostejnosti, nebo k projevům rozhořčení, pocit frustrace však každopádně sílí.

Nabízí se dvojí řešení. Za prvé je to zkušenost s politickou změnou. Za druhé je to něco, bez čeho se žádný národ ani společnost neobejde. Nedávno nám to naznačila smrt dvou výjimečných žen. Dotkla se tolika lidí na celém světě ne proto, že obě ženy před smrtí trpěly, ale proto, že obě představovaly jistý ideál. Drobné tělo Matky Terezy vezené na lafetě děla ulicemi Kalkaty dobře kontrastovalo s obrovskou silou ideálu, který Matka Tereza představovala. Nejinak tomu bylo u tiché důstojnosti princezny Diany. Tímto ideálem je víra.

Na slovo víra dnes česká společnost neslyší. Pro většinu lidí nic neznamená a jakákoliv zmínka o víře v nich vyvolá cynickou reakci či úsměv. A přitom právě víra je tím lepidlem, které klíží mezery a drží každý národ pohromadě. Nemusí to být víra v Boha, ale víra v něco lepšího a vyššího, k čemu by měl směřovat i náš každodenní život. Víru v demokratický systém posílí opakovaná úspěšná změna vlády, ale i tak musí být tato víra naplněna přijetím principu, že nezáleží jenom na tom, co děláme, ale také na tom, jak to děláme.

Minulý týden jsem cestoval do Brna, města mých předků, abych pochoval svého bratra do rodinného hrobu. Cestou zpět jsem náhodou narazil na opatství augustiniánů. Zrovna byl do funkce uváděn nový opat.  Přijel jsem pozdě. Parkoviště bylo plné aut, ale nikde ani noha. Šel jsem ke dveřím kostela a opatrně je otevřel. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Kostel byl zcela našlapán, byla tam snad půlka Brna. Stál jsem vedle dveří, stísněný davem, ale viděl jsem nejen na nádherný stříbrný oltář vepředu, ale i na obličeje lidí kolem. Byly to obličeje straší i mladší, upřeně zahleděné, jisté i hledající. Ve vzduchu byla cítit znovuzrozená tradice, a také změna a naděje. A byla tam víra.

Martin Jan Stránský