Vliv technologií a sociálních sítí negativně ovlivňuje mozek

Martin Stránský je asistentním profesorem neurologie  na Yale School of Medicine a primářem neurologie na Yale New Haven Medical Center a zároveň primářem neurologie Cornell-Scott Hill Health Center. V Praze založil soukromou Polikliniku na Národní. Modernímu řízení poskytl rozhovor o tom, jak výzkumy v neurovědách upozorňují na negativní vliv technologií a sociálních sítí na fungování mozku.

 

Napsal jste ostrý text, že častým používáním sociálních sítí se lidem mění mozek…

To není ostrý text ani názor, ale fakt. Mluvím o výzkumech neurologie a neurovědy. Právě jejich výsledky mě přinutily nejen na to upozornit, ale také se tím zabývat.

Neurologie má jako každá věda své výzkumné divize a jedna z nich se zabývá takzvanou funkční neuroanatomií a fyziologií. Jednoduše řečeno to znamená, že se zabýváme tím, které části mozku co dělají. Jak mozek funguje, co se týká vědomí, paměti, emocí a tak dále. Dnes například víme, jak vzniká z neurologického pohledu láska. Nebo jak vzniká závist. Mohu i stoprocentně určit vaši oblíbenou barvu, aniž bych se vás zeptal na jediné slovo. A nikdy se nezmýlím, stačí, abych vás strčil do tunelu a ukázal vám různé barvy a podle toho, jaké části vašeho mozku se rozsvítí a aktivují, budu mít pravdu. Dokonce poznám, jestli máte sklon být nevěrná, nebo ne. Nikdy se nebudu mýlit, protože my jsme náš mozek a náš mozek vždy rozhoduje o tom, jací jsme.

 

Nedotýkáme se už spíše filozofie a etiky?

Na základě uvedených dovedností, které neustále stoupají, vznikla v neurologii branže, která se jmenuje neurofilozofie. Jde o pokus odpovědět na filosofické otázky vědou. Tato oblast mě obzvlášť zajímá, a nejen mě, ale i mé kolegy v oboru. Studie funkční neurologie se dějí nejen na Yale, kde pracuji, ale dokonce v České republice v Brně. Jde o filozofii a zároveň vědu.

Myslím si, že každého dnes zajímá otázka naší budoucnosti, se kterou úzce souvisí role technologií a sociálních sítí. Počítače a sociální sítě používáme čím dál tím více. Na základě poznatků v neurologii je velice podstatné upozornit na to, že se pomocí technologie dostáváme do neurologicky a biologicky nepřirozených poloh. A je důležité bavit se o důsledcích.

 

Určitě vznikne námitka, že je rozdíl v používání sítí pro zábavu a pro práci. Jde o objem času stráveného na počítači nebo o způsob komunikace na sociálních sítích?

Takový rozdíl zde není. Jde stále o jeden a stejný způsob komunikace. Náš mozek byl stvořen, aby fungoval určitým způsobem a tak se to vyvíjí pár set tisíc let. Během maximálně dvaceti let života se dostává k možnosti komunikace, kterou lze nazvat devoluční. Při excesivním používání tohoto způsobu komunikace odpadávají buňky, trasy a spoje v určitých částech mozku a schopnost komunikovat se zhoršuje.

 

Mluví se o tomto jevu zatím více v zahraničí než v Česku?

To, o čem hovoříme, je předmětem pětileté diskuse ve vědeckoveřejných časopisech, médiích a akademických centrech ve Spojených státech a jinde. Hodně se s tím zabývá Scientific American. Je dobré, že se tak děje, lidé začínají mít určitý nadhled.

 

Znáte českou i americkou mentalitu. Máte tedy větší rozhled jak v medicíně, tak společenských vědách. Jak se mohou lidé bránit například vyprodávání soukromí na sociálních sítích jen proto, aby se zvýšil třeba kvartální zisk nějaké firmy? 

To je praktická otázka, která nemá praktickou odpověď, protože její formulace musí být sociologická a filosofická. Žijeme pod tlakem západní civilizace, který je zcela zcestný. U nás na to kromě jiných elegantně upozorňuje Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla, která by měla být doporučeným čtením pro všechny manažery. Proč, proboha, máme vydělávat příští rok více než tento rok? Proč musíme mít pořád expanzi? Proč nemůžeme mít jen redistribuci? Proč nemůžeme žít s tím, co máme, protože toho máme dost a ničíme svět kolem nás? Proč potřebuji vědět všechno do vteřiny? To je naprostý nesmysl jak filosoficky, tak biologicky. A to je začátek konce. A nebyl jsem to já, kdo řekl, že technologie zničí lidstvo, ale Albert Einstein. To je to jediné, co může zničit lidstvo, protože ze všeho ostatního se dostaneme. Dostaneme se z eboly, moru, z atomové války… Ale jakmile všichni budou závislí na technologiích a někdo jen vypne proud, pak se vše zhroutí. Stačí, když v New Yorku nejde čtyři hodiny světlo a hned vidíme, jací lidé jsou… Právě proto je závislost na technologii a na neustálou expanzi začátek konce.

 

Prospělo by lidem z hlediska fungování mozku, kdyby četli více knih, než aby konzumovali totéž na počítačových obrazovkách?  

Ať čtete cokoli, pamatujete si toho z knihy alespoň o třicet procent více než z obrazovky. Platí to i tehdy, když čtete jednu větu nebo novelu. Je to dané tím, jak funguje mozek. Ten čte tak, že si vytvoří vizuální vzor v paměti. Zapamatuje si ho lépe, když ho současně drží v ruce a má ho zarámovaný na stránce, kterou otáčí. Tím ho přes tři různé cesty „založí“ do paměti a tím lépe na něj „sáhne“, když si ho chce připomenout. Na obrazovce, kde skrolujeme, nemáme ani hmatatelnou dimenzi ani tzv. „rámování.“ Čím více mozkových cest používáme pro týž úkol, tím lépe se v mozku zachová.

 

Takovou věc asi můžete jako vědci testovat…

Ano, víme, jak to funguje a jak to posílit. Dejme tomu, že byste si měla zapamatovat všechny vámi napsané otázky na jednom seznamu. Rozprášil bych zde vůni parfému a pak bych vás přemístil do jiné místnosti, kde byste dostala jiný seznam otázek, tentokrát bez parfému. Poté bych se vás zeptal, která otázka byla na kterém seznamu. U určitých byste váhala, ale jakmile bych vám dal čichnout k parfému, okamžitě byste si vzpomněla. Právě tím, že jste spojila vůni s pamětí, jste si více jistá v případě váhání. Váš mozek registroval více věcí při jednom úkolu. Čtení z papíru nabízí podobnou výhodu.

K čemu vede komunikace prostřednictvím počítače?

Nevýhoda jakékoliv techniky je, že přirozeně zkracuje. Když píšeme e-maily, což platí hlavně v podnikání a práci, nerozpovídáme se. Spíše píšeme krátké „esemesky “ a zprávy. Nejprve zkracujeme slova, a postupně omezujeme nejen obsah komunikace, ale i myšlení. Je to vidět na tom, jak se vytrácí diskuse mezi mladými. Nedávno jsem byl v kavárně, kde sedělo u jednoho stolu pět lidí mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Všichni koukali do mobilu a neřekli ani slovo. Jestliže se toto děje u mládeže do pětadvaceti, tak takoví lidé prostě neumí přemýšlet a rozebírat nic důkladně. Možná ví, kde věci najít na internetu, ale nemají žádné hlubší schopnosti. Jako pracovníci jsou k ničemu, protože nedovedou argumentovat a posouvat. Jsou velice schopní roboti, možná mohou vynalézt něco šikovného v oblasti počítačových či technologických aplikací, ale z hlediska humanismu, jsou ti lidé na dně.

 

Dnes jsou ve firmách dobře placeni lidé, kteří šíří na sociálních sítích podnikový obsah. Velmi módní je tzv. „content marketing“. Nebude kvůli přemíře spamu a věčnému klikání na sítích další generace degenerovat?

Bude. Za prvé se mozek bude zmenšovat, což se už děje. Za druhé ty schopnosti, o kterých jsem mluvil, zaniknou, poněvadž funguje nepřímá genetická dědičnost. To znamená, že to prostředí a pozadí nepřímým způsobem tvoří určité látky nebo protilátky, určité chemické milieu, které negativně ovlivní i genetický vývoj. Říká se tomu formálně „epigenetické faktory“. Co se týká vzoru západní civilizace, o kterém jsme hovořili, stáváme se mravenci. Vytváříme dvě či tři hlavních „třídy“ lidí, ve kterých každý dělá, vypadá a komunikuje úplně stejně.

 

Výzkumy dokazují, že když nás nevyruší někdo zvenku, vyrušíme se Uváděl jste, že většina lidí si zapíná Facebook ráno, dříve než udělají cokoli jiného.

Sociální sítě a marketingový tlak firem na neustálou komunikaci je návyková záležitost. Ty sociální sítě jsou trochu jako kasino. Nejdříve se u těch dveří jen zastavíte a koukáte, co se za nimi děje. Ono se tam neděje doopravdy nic, ale jednou za deset minut se tam přece jen něco stane. A když v kasinu vidíte všechny vaše známé, tak je pravděpodobné, že tam půjdete. I když to kasino je na lodi, plující krásnou krajinou, brzy vás to přestane zajímat. Stáváte se totiž závislou na něčem jiném. V mozku existuje látka dopamin, jejímž prostřednictvím cítíme slasti a dobré pocity. Tato látka stoupne v nepatrném poměru, i když si zapnete počítač, protože máte očekávání. I negativní očekávání zvyšuje hladinu dopaminu. Právě proto jsou sociální sítě subtilně návykové.

 

Dnes k většině moderních profesí patří odpovídat v krátkých časových intervalech. Přispívají k tomu i četná mobilní zařízení…

Pokud si váš šéf zvykne na to, nebo spíše očekává, že budete reagovat na vše do dvou hodin, tak vás vlastně nutí do závislosti. V západní civilizaci se věci musí pořád prodávat, výsledky rychle analyzovat a pak lépe prodat. Pokud jsem tedy kritický, tak je to z hlediska mého osobního filozofického přesvědčení, že technologie je při nejlepší vůli oboustranný meč. Je otázkou, jestli jsme v takovém životě šťastnější nebo ne. E-mail a sociální sítě nepřinášejí žádné výhody v mezilidských vztazích ani v úrovni hladiny našeho osobního štěstí. Nejsem šťastnější proto, že vám mohu napsat do dvou hodin e-mail, než kdybych čekal čtrnáct dní na dopis od vás. Dokonce se na ten dopis od vás budu těšit více a budu si ho opakovaně pročítat a více jej prožívat. A budu se nad ním mnohem více zamýšlet, a nad vámi taky – co jste asi dělala, když jste ho psala, co jste měla na sobě, atd., než když to budu mít naservírované na obrazovce každých dvacet vteřin. Ano, e-mail je dobrá věc, ale je otázka, jak moc jej máme užívat. A stejné je to se společenskými médii a technologiemi. Nepotřebujeme magnetickou rezonanci tam, kde stačí rentgen. Všechno má své meze.

 

Vraťme se ke vztahu mozku a ruky, který byl pro lidský vývoj důležitý. Co se děje v mozku, když píšeme rukou a ne na počítači?

Intelektuální dovednost člověka nejvíce souvisí s tím, jaký máme slovník. Vybavenost slovníku ale úzce souvisí s tím, jak dobře člověk umí psát jednou (většinou pravou) rukou. Když se dítě učí psát na počítači, tento proces se zasekne, protože pravá ruka je dominantní a je spojena s levou hemisférou, kde sídlí centrum řeči. Když píšete pravou rukou, tak děláte to, o čem jsme už mluvili: používáte dvě neurologické trasy pro vytvoření jedné a stejné myšlenky do paměti. Ten krasopis, který jsme si jako malé děti museli projít, neměl takový smysl, jaký si myslela paní učitelka. Aniž o tom ale zřejmě věděla, měl smysl v tom, že jsme posilovali naši schopnost vytvořit si bohatý slovník.

 

Jak se vy sám dostáváte k odborným informacím?

Já jsem jimi obklopen, takže mám obrovské štěstí. Dostal jsem se mezi lidi a situace, kde stačí jen poslouchat, číst a diskutovat. Vedle toho mám přístup k potřebným nástrojům na Yaleské univerzitě, kde stačí i zajít za roh a zeptat se kolegů, zda máme k dispozici nějaký výzkum k určitému tématu. Mám obrovskou výhodu, že žiju ve dvou kulturách, z nichž každý něco nabízí. Snažím se rozpoznat rozdíly i spojení.

 

Jste ze slavné prvorepublikové rodiny, bilingvní člověk, můžete konfrontovat českou, americkou kulturu, a i chudší svět, protože část roku léčíte v Grenadě. Má to vliv i na to, jak jste se dopracoval ke svému pohledu na moderní civilizaci?

Právě to poslední mi potvrzuje, že všechno, o čem jsme se tu bavili, souvisí s deformací západní civilizace. Kouzelný trojúhelník zkušeností z USA, Česka a Grenady, to je úžasná laboratoř. Stačí se pozastavit a jenom se dívat. Dvakrát ročně cestuji do Grenady, malý ostrov v Karibiku, kde jsem děkanem pro absolventy na fakultě St. George’s University. Ta je dnes největší lékařskou fakultou na světě a je také nadprůměrnou, což je o tolik vzácnější. V místní nemocnici sem jediným klinickým neurologem, takže musím sestavovat léčebné plány šest měsíců dopředu. Pak mě posadí na loď nebo do džípu a jedeme někam s lékařskou brašnou. Když něco nemám u sebe, tak se ta pomoc k lidem nedostane. A právě takhle žije většina světa…

 

Boříte třeba i mýty v medicíně tím, že na rozdíl od mnoha nadací nevozíte české studenty za poznáním do zahraničí, ale naopak mladé studenty zvete do Čech na odborné stáže. Proč? 

Ke dnešku tu bylo 1 700 studentů z 52 lékařských fakult ze Spojených států, Madagaskaru, Indie, Irska a Saudské Arábie a mnoha dalších zemí. Prague Selective je největší program svého typu na světě. Studenti jezdí do Prahy na tři týdny, je jich až 120 ročně. Cílem je, aby pozorovali, jak se dělá medicína v jiné zemi. Američané sice mají provinční sklony jako všude jinde na světě, ale pro Ameriku je svět ještě více černobílý: čím dál je některá země od Ameriky, tím více jí považují jako jakousi „odrůdu“ toho, co je ve Spojených státech. A pokud jste z New Yorku, tak je to ještě silnější. V medicíně je pak Amerika egocentristická úplně stejně. Jenže  v našem programu studenti zjistí, že v celé Evropě se dělá medicína víceméně stejně a právě Amerika je vlastně prakticky ve všem výjimkou. To je hlavní cíl programu, který se stal tak populární. Samozřejmě k tomu přispívá i kouzelná Praha, dobré jídlo, pití a naše kultura. Studenti se v rámci Prague Selective setkají s různými lékaři, mohou s nimi vést diskuse a účastnit se odborných fór. A tím se také stanou skromnějšími, protože zjistí, že dovedeme medicínu stejně tak dobře a za méně peněz.

Cítíte se jako český patriot?

Určitě. Zajímá mě historická otázka, která se týká našeho národa: co to bude znamenat být Čechem? To samozřejmě souvisí i s globalizací, což by bylo samostatné téma na další rozhovor.

Ve světě je stále strašně moc bídy, což zanechává ve mně určitý dojem, kvůli kterému jsem asi šel na medicínu. Zní to asi romanticky, ale ze všeho, co dělám, mě právě ona baví asi nejvíc. Právě díky ní může člověk někomu zachránit život. A to je mnohem důležitější, než zvyšovat prodej zubní pasty.