Trojka pro Českou republiku

V listopadu 1989 se na Letenské pláni v Praze sešlo přes půl milionu lidí, dočasně spojených myšlenkou, že dál to takhle už jít nemůže. Vládlo porozumění, pocit, že všichni táhnou za jeden provaz. O devět let později, když jsme na Topičově domě na Národní třídě vyvěsili české vlajky, se chodci tázavě zastavovali: co se děje, proč to děláme?

Rok 1998 ukázal, že Česká republika je stále spíš postkomunistickou než demokratickou zemí. I přes to nejdůležitější – získanou svobodu – tato společnost kráčí vpřed stále kulhavějším krokem.

V polistopadové politice zvítězili politici, kteří sice tolerovali demokratický systém, ovšem jednoznačně podřízený ekonomickým pravidlům. Chyběl dialog, který by nabídl základní orientaci. Což trvá dodnes.

Za hlavní příčinu současné situace však považuji nedůsledné vyrovnání se s minulostí. Nemluvím o mstě, ale o pojmenování zločinů. Není tedy divu, že běžnou součástí života jsou podrazy, pomluvy, hrubosti, a to i u nejvyšších politiků. Premiér Zeman nedávno označil spolustraníka jako „debila“. Výraz, který by na Západě měl okamžité důsledky.

Souběžně s těmito jevy roste pocit rozčarování, který vede k vzájemné lhostejnosti a uzavírání se do nejužší rodiny.  Společnost ztrácí zájem sama o sebe.

Podstata problému nikoho nezajímá, politici nejsou schopni nadhledu. Nechápou, že zdravý vývoj národa je i v jejich dlouhodobém zájmu. Dosud žádná strana se nepokusila vzniklou situaci pojmenovat ani řešit. Vůbec nejhůř si počíná strana Václava Klause. Sám expremiér nedokázal překonat osobní negativní rysy, a tím, jak postupoval, promarnil potenciál entuziasmu prvních polistopadových let, který mohl dát dobrý základ budoucnosti. Bohužel – „myslel jinak“, jak ostatně vyjádřil i ve svém posledním volebním hesle.

Ani občané, ani politici českého státu v roce 1998 neznají koncepci dalšího směřování. To, že jsme nedávno dostali v Bruselu „trojku“, není dáno ani tak nepřipraveností našich zástupců, ale tím, že vlastně nevědí, co reprezentují. Českou vlajku? Bedřicha Smetanu? Úspěšný hokej?

Domnívám se, že řešení lze najít ve větě, již nedávno vyslovil ústavní soudce Vladimír Čermák: „Každá revoluce se skládá z více fází.“ Je nezbytné si uvědomit, že devět let po revoluci jsme stále ve fázi počáteční. A na počátku přece vždy stojí naděje, že se mohou určité věci (teprve) založit a změnit.

Nejsme ohroženi zvenčí, nýbrž zevnitř, svou nezodpovědností, neschopností se vyrovnávat s vlastními problémy. V tomto kontextu jsou nanejvýš žádoucí změny v justici, v daňové politice a v občanském sektoru.

Pokud justiční systém zůstane postkomunistický, nelze vytvořit základní parametry občanského chování. Je nezbytné co nejrychleji odstranit dlouhé čekací lhůty u soudů, stejně jako postbolševické soudce i absurdní odvolací systém, při němž místo konečného rozsudku navrhne vyšší soud nižšímu soudu, aby rozsudek znovu „prozkoumal“.

Daňová reforma se musí řídit myšlenkou, že oč více lidé převezmou kontrolu i finanční zodpovědnost za vlastní aktivity (včetně svého zdraví), tím méně budou závislí na státu. Což je přece pro stát lepší. Daňová reforma musí podpořit nejdůležitější úkol, před nímž stojíme, totiž vytvoření silné občanské společnosti.

Je třeba podotknout, že v žádné zemi neexistuje silná občanská společnost bez pevně ukotvené role církví; silná občanská společnost nemůže existovat v ateistickém prostředí. Proto musejí být otázky církevních restitucí co nejdříve vyřešeny, přičemž nezáleží ani tak na výsledku, jako na duchu jednání.

Je tu však přece něco, co se od listopadu 1989 nezměnilo. Stále táhneme za jeden provaz. Je to náš český provaz, naše kultura, naše řeč, náš domov. Nejsou tu „oni“ a „my“, ale pouze prezident, premiér, vláda, politici. Všechny je platíme. Neškodí si uvědomit, kdo pracuje pro koho. Chovejme se proto jako občané a ne jako pouzí obyvatelé. To povede ke zrodu – jednoduše řečeno-dobrých věcí. A dobré věci vedou k dalším dobrým věcem – zdravé klima je totiž nakažlivé.