Selhání českých intelektuálů

V současné době diskutují čeští intelektuálové o tématech, na která vůbec by se měli soustředit.  Domnívám se, že převážně sami na sebe. Stejně jako naše hospodářské instituce i politici, jsou totiž sami intelektuálové “vytunelováni” tím, že podlehli nebezpečným zlozvykům dnešní české společnosti.

Vlna polistopadové transformace zachvátila širokou část české veřejnosti a včetně velké části české intelektuální elity. Předlistopadová soustředěnost intelektuálů-disidentů na dosažení svobody  byla zředěna polistopadovým důrazem na ekonomický darwinismus, přičemž zůstala (a zůstává) nedořešena otázka komunistické minulosti a dostatečného pojmenování dobra a zla.  Nevyzkoušená svoboda ve spojení s mediálními tlaky vytvořila vzor debatování poznamenaný nesoustředěností a způsobem argumentace, v níž úroveň klesla na osobní pomluvy a přesvědčení o vlastní pravdě.  Stačí si vzpomenout na téměř každotýdenní epické články Václava Klause a jeho obhajoby vlastních názorů.

Příčiny dnešního tápání  intelektuálů se najdou při hledání toho, co je dělí.  Hlavním dělícím faktorem je to, zda dotyčný žil/žije v zahraničí nebo zůstal doma. Počátkem roku 1938 a opět v roce 1948 byli členové intelektuální elity  bezesporu nuceni opustit svoji vlast.  Tato generace představovala určitou intelektuální “šlechtu”. Její odsun má důsledky, které trvají dodnes:  absence vzorů (kdo jsou dnes naši hrdinové – hokejisti?), vymizení tradice a lidí s ní spojených (bráno jako konec tradic) a oslabení národní identity (co dnes znamená být Čechem?).

Další úraz utrpěla intelektuální společnost po roce 1968 a během období normalizace.  Na rozdíl od Maďarska, kde režim zůstal pololiberální a Polska, které zažilo masové hnutí odporu, v České republice se prostor pro zrod určitých elit zúžil.

Výsledkem je, že dnešní domácí česká intelektuální a  společnost zůstává převážně postkomunistická. V první instanci tedy selhávají intelektuálové v tom, že se nechali odvést od vedení boje, ve kterém by měli dodnes mít dominantní roli: pojmenování a eliminování současných komunistických a postkomunistických zlozvyků. Místo aby se nadále soustředili na tento cíl, postupně se ocitli na periferii české společnosti.

Druhý důvod selhání českých intelektuálů vychází z dodržování dělení  této skupiny na ty, kteří žijí doma a na ty v cizině.  Odpovědnost za trhlinu mezi stranami nese každá z nich. Stačí zmapovat  celosvětovou “intelektuální hodnotu”  českého  národa,   aby se člověk přesvědčil,  že přežívající  postkomunistická závist (“co nám do toho mají zvenčí mluvit?”) mnohem více škodí nám doma, než těm v zahraničí tím, že nadále drží společnost uzavřenou.  Omezuje to konstruktivní porovnávání a vede k vážným důsledkům (příklad: mezinárodní konsternace nad fraškou české diplomacie při zásahu NATO v Jugoslávii). Dále, je to právě český intelektuální (nikoliv finanční) kapitál  a jeho “re-investice” zpět do mateřské země, který představuje hlavní  podporu nejen pro ochranu, ale i obnovu české národní identity a charakteru.

Třetím selháváním českých  intelektuálů je nedostatečné spojení s dnešní realitou běžného českého občana.  Na rozdíl od zemí, jako jsou USA a Británie, ve kterých intelektuálové patří mezi řádné občany a  každodenně “zkoušejí” realitu (v případě předlistopadových disidentů-intelektuálů to tak bylo), dnešní čeští intelektuálové nenápadně vklouzli do procesu vlastního dodržování umělé stratifikace, která vede k uzavření a postupné izolaci.

A nakonec selhali dnešní čeští intelektuálové proto, že po roce 1989 přestali nabízet to nejdůležitější: odvahu.  Proto zůstává jejich dnešní  polemika poloprázdná a nesoustředěná.  Pokud se pokusí opět vybízet k odvaze ostatní, budou ji muset napřed najít v sobě.

Martin Jan Stránský