Proč je tu s námi církev

Téměř patnáct set let evropských dějin provázel složitý vztah katolické církve a státu, vztah konfliktu i spolupráce. Tento vztah se zjednodušuje, pokud se z Evropy na východ i na západ. Například Spojené státy s jejich ústavními principy založili Evropané různé víry, kteří za oceánem hledali právě neomezenou náboženskou svobodu potřebnou pro spásu jejich duší. V jejich Novém světě se církve staly vítaným partnerem při poskytování této spásy. Na východ od Evropy církev jako entita postupně mizí a je nahrazena laickým mnišstvím. Pokud má vztah církve a státu na východ a na západ od Evropy něco společného, pak je to snášenlivost. Oproti ní stojí bouřlivá evropská tradice.

Křesťanství je intimně spjato i s vývojem evropské civilizace od renesance do doby osvícenství. Přestože evropský humanismus a koncept práv jednotlivců neustále narážel na konzervatismus církve, i on původně vyrostl ze semínek zasazených křesťanskou tradicí.

Dnešní moderní Evropané většinou nejenže nechodí na bohoslužby, ale ani nevyznávají katolické učení. Česká republika není výjimkou. Kořeny našeho volného vztahu k víře odkazují k Masarykově tezi o „náboženství bez dogmat, kněží a zázraků“, která podporovala moderní křesťanský humanismus. Byly to i určité vlivy habsburské říše, které měly nepřímo vliv na naši sekularizaci. Stopy vedou až k protipapežské náladě husitů a k protestantské reformaci. V České republice zakořenil ateismus mnohem dříve, než ho bolševici ještě posílili.

Nicméně, komunismus měl výrazně negativní vliv na víru. V roce 1946 podle československých statistik 64 % občanů věřilo v Boha. V roce 1989, těsně před revolucí, to bylo 16 %. V roce 1990 se tento trend změnil a v roce 1994 se 24 % obyvatel prohlásilo za věřící.

Tohoto údaje bychom si měli všimnout. Náboženství se opět vrací do naší společnosti, ale jak mnoho či jak silně, to se ještě ukáže. A kdo bude mít rozhodující slovo? Katolická církev sama. Nikdo si toho zatím příliš nevšímá – nejméně církevní zástupci sami.

Dosavadní publicita, kterou si církev vysloužila, se točila převážně okolo restituce církevního majetku. Tato nekonečná debata, do které patří například proslulý spor voršilek s Národním divadlem, vyvrcholila případem svatovítské katedrály. Stát už už byl ochoten k ústupkům – a kardinál Vlk se vzdal nároků. Uklidnění kupodivu nenastalo, vše spíše potvrdilo v části veřejnosti představu, že pro církev je nejdůležitější, aby její majetek nebyl ztrátový.

V roce 1991 Václav Havel prohlásil, že „… právo na svobodu dal lidstvu Stvořitel. Člověk si může uvědomit svou svobodu jen tehdy, když nezapomíná, kdo mu ji dal“. Kardinál Vlk v článku „Stát, pravda a láska“ (Nová Přítomnost 6/95) použil slovo Bůh pouze jednou, a to ještě jen okrajově. Ve stejném článku píše kardinál, že „stát je tu k tomu, aby vytvářel nejlepší podmínky pro celistvý, integrální rozvoj člověka – tedy podmínky nejen pro rozvoj jeho materiálních, hospodářských zájmů, ale také – a to především – pro rozvoj jeho osobnosti, jeho bytostného určení“. Na co tu tedy máme církev?

Každý národ, každá kultura musí sama rozhodnout, jakou roli a jaký vliv v ní bude mít náboženství. V České republice nastal nyní pro církev rozhodující moment. Zatím se ona nemůže rozhodnout ani o vlastní budoucnosti, ani o svém podílu na budoucnosti naší společnosti v dalším tisíciletí. Zda církev najde sílu, aby přestala s majetkovým účtováním a vydala se ven ze svých zazděných klášterů a mohla tak být mezi námi při naší cestě sebeobnovení, to se teprve ukáže. Pokud tak církev učiní, najde i sama sebe.

Martin Jan Stránský