Paradoxy a naše skrytá moc

Pokud jde o evropskou integraci, stává se rok 1997 rokem paradoxů. Zatímco NATO a Evropská unie uvažují o členství určitých států, tyto státy nadále procházejí politicko-ekonomickými změnami které mohou jejich případné členství ještě silně ovlivnit. Po nedávném podpisu smlouvy s Ruskem se NATO dál připravuje formálně nabídnout členství dalším státům, zatímco Rusové dál prohlašují, že bez jejich souhlasu se nemůže NATO rozšiřovat. Na Slovensku, v zemi, která nemá nejmenší šanci se v dohledné době stát členem NATO, se dokonce pokusili o referendum. Evropská unie sama zápasí s vlastní identitou, formovanou patnácti zeměmi s patnácti různými názory, přičemž téměř každá by si chtěla vybojovat určité výjimky.

Paradoxy nechybějí ani v České republice. Země, kterou západem často umisťuje mezi uchazeči na „prvním místě“, se najednou stala zemí s paralyzovanou vládou, kde ministři hovoří nejen o své rezignaci, ale i o odstoupení celé vlády. Jaká kriteria tedy používají západní země, když nás zvou do svých klubů? Patří mezi ně stabilita vládní politiky? Domnívá se západ, že kořeny naší demokracie jsou tak silné, že přežijí současnou politicko-ekonomickou krizi? To je tedy pocta.

Současná nefunkčnost naší vlády by mohla mít především jeden vážný důsledek – zánik toho, čemu se v angličtině říká „due process“, což znamená, že když udělám A, stane se B, ať už se mi to B líbí nebo ne. Když zavolám policii – přijdou. Když kradu, s určitou pravděpodobností budu potrestán. Když dám žalobu, dožiji se soudního rozhodnutí. V české republice to „B“, tj. předpokládané důsledky, často chybí.  Podmínky financování a ceny samé kolísají ze dne na den, ať je to příplatek za lék v lékárně, nájemné anebo částka na taxametru za jednu a tu stejnou trasu. Podnikání, podání žádosti o úvěr, proplacení směnky a další konání se dostává na úroveň poměrů na banánovém ostrově, kde výsledek je naprosto závislý na osobní známosti či vlivných kontaktech.

Naše napětí nesouvisí tak moc s tím, že každý den opět zjišťujeme, že věci nefungují tak, jak by měly – přeci nedávno bylo ještě mnohem hůř. Ne, naše napětí vychází z toho, co cítíme uvnitř, ne z toho, co vidíme kolem nás. Tentokrát totiž nemůžeme vinit ani cizince, ani bolševiky, ani císaře pána. Úlevu nenajdeme ani při tradiční cestě na chatu. Stojíme sami před zrcadlem.  Musíme nejen se na sebe pořádně podívat, ale sebrat jako Alenka veškerou odvahu a vkročit do zrcadla.

Zatímco současná situace, kdy pořád chybí mnoho zákonů, brzdí naše jednání a odkazuje mnoho projektů do neurčita, nabízí se tu určitá možnost, jak se pomocí drobné novely opřít o občanský zákoník. Jde o následující: v případě, že se dvě strany ocitnou v situaci, která není upravena zákonem, ale dohodnou se na společném řešení a toto řešení není v konfliktu s jinými zákony, stává se jejich dohoda právně platnou. Tento druh dohody je možný už dnes; důvěru v ně by posílilo toto doplnění: i v případě, že někdy v budoucnosti bude předmět dohody upravovat nějaká právní norma, která vyplní dosavadní mezeru v zákoně, veškeré dosavadní smlouvy zůstávají platné a nemohou být změněny bez souhlasu obou stran.

Kdybychom tyto rozumné zásady vyčlenili do samostatného zákona, pak by takový zákon o vzájemně prospěšné dohodě přinesl okamžité ulehčení celému soudního systému. Rozjela by se řada pozastavených projektů. A co by bylo nejdůležitější, lidi by poznali, že mohou začít jednat sami, že mohou rozhodovat o svých věcech, a při obnoveném zájmu o právní postup sami sobě pomoci. Byl by to možná jen malý krok, ale byl by to krok, při kterém by každý z nás poznal novou odvahu spojenou s naší občanskou pravomocí. A na tom právě dnes vše závisí.

Martin Jan Stránský