Okamžik pravdy

Nedávné události uvedly naši zemi do kritické situace. To slovo by nemělo nikoho překvapit, poněvadž ačkoli se vládním činitelům opakovaně dostávalo nejen varování, ale i rady a nabídek pomoci jak od domácích, tak od mezinárodních příznivců, nevěnovali se dostatečně své profesionální povinnosti regulovat a řídit, která je ve všech demokraciích tak důležitá, a nejen v ekonomice. Ironie naší dnešní situace spočívá v tom, že za většinu dnešních potíží je odpovědna, jak se stále zřetelněji ukazuje, ona původně tolik vychvalovaná premiérova ekonomická politika rozhodného odmítání jakékoli regulace.

Tím nemá být řečeno, že jsme na této lodi sami. Polsko a Maďarsko už podobnou situací prošly a své kapitálové trhy a regulační mechanismy přizpůsobily situaci. Teď je řada na nás.  Poprvé od počátku transformace jsme (konečně) přinuceni podívat se problémům do očí: rostoucí obchodní deficit, zdravotnictví v rozkladu, školství v krizi, neefektivní a předimenzovaný dopravní systém, velmi děravé sítě spravedlnosti a rostoucí pobouření veřejnosti nad miliardovými podvody a zpronevěrami.

Poslední reakce vlády byla rychlá. Její mimořádná zasedání a později oznámené rozpočtové škrty, omezení růstu mezd, daňová opatření a rozhodnutí ustavit nezávislé instituce pro regulaci a finanční dohled – to vše dozajista představuje vítaný, byť možná poněkud opožděný krok správným směrem. První krok však nestačí. Je třeba připojit další.

Především je třeba věnovat zvýšenou pozornost naplňování zákona, zajistit průchod právu, protože jinak může nezkušená a nevýkonná soudní moc účinnost jakýchkoli nových rozhodnutí zpomalit nebo zablokovat. V tomto ohledu může sehrát možná nejdůležitější roli právě nová a nezkušená ministryně spravedlnosti Vlasta Parkánová. O tom se zatím kupodivu moc nemluvilo.

Za druhé, ministr zdravotnictví Jan Stráský by se měl přihlásit k plné politické odpovědnosti. Lidé v řídících pozicích, kteří jsou přímo zodpovědni za konkrétní neúspěchy, musí odejít. Česká politická i občanská veřejnost by měla vidět, jak takový proces přebírání odpovědnosti vypadá. O tom, kdo „je zralý“ odejít, se můžeme dohadovat, ale Stráského nedávný výrok na adresu distributorů léků, že hrozbou zastavit dodávky nemocnicím, které jim dluží stamiliony korun, „drží pacienty jako rukojmí“, jen podtrhl skutečnost, že právě tohoto ministra neblahá vyhlídka na budoucí roli jeho ministerstva značně brzdí. Za krizi v bankovnictví a v investičním sektoru nese ovšem politickou odpovědnost ministr Kočárník. Příkladů podezřelého finančního jednání je moc. Když se hlavní sponzor ODS František Chobot dal slyšet, že klidně bude tunelovat tak dlouho, dokud mu to zákon bude umožňovat (ve svých investičních praktikách jednoduše těžil z nedbalých regulačních zásad), nový náměstek ministra financí Jiří Špička poznamenal: „Proboha, jestli chci být slušným občanem, tak nemohu využívat mezer v zákoně!“

Situace je skutečně alarmující, což ale zároveň nabízí velkou šanci – šanci na nikoli pouze okamžité, ale i na dlouhodobé změny. Pro vládu je to příležitost začít postupovat jednotně a pro předsedu vlády příležitost překročit svůj stín a projevit se jako státník. Mohl by vůbec poprvé zahájit konstruktivní a nekonfrontační dialog se všemi stranami včetně seriózní opozice. Kdyby byl úspěšný, mohl by zapůsobit jako katalyzátor v politice vzácného jevu – zásadní shody hlavních sil. Vykročí-li tím směrem, pojmenují-li skutečné problémy, mohou s námi všemi vláda i její předseda počítat. A jedině společné nasazení může dát společnosti nový směr, a ten pak může upevnit naši identitu nového svobodného národa.