Naše jaro

Pražské jaro –  sezónní, hudební i pocitové – začalo. Víc než na počátku roku jde o čas vhodný k obnovování tradic i  k zavádění změn. Kopretiny rozkvétají, matky slaví svůj svátek,  mladí milenci se s plnou vášní řítí do života.

Slovní spojení pražské jaro připomíná také jarní události roku 1968.  V souvislosti s  třicátým výročím se o tomto jaru minulý rok mnoho psalo, mnoho mluvilo. Těžko tedy říci, že by nynější jaro mělo víc spojitosti s jarem 1968, než jaro minulé.

V dějinách každého národa jsou určité chvíle a události, které silně ovlivní národní identitu.  Jak se zmínil  v  nedávném rozhovoru ex-ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, existují zlomové okamžiky, při kterých se utváří hodnotový základ společnosti pro celé generace.  Pro Československo bylo jaro 1968 takovým okamžikem, pro dnešní Českou republiku je to jaro 1999.

Pro nás se bohužel stává jaro 1999 naší největší promarněnou šancí. Tento fakt se nejlépe  rýsuje při pohledu zpět, při němž se jeví události listopadu 1989 více a více jako automatická záležitost způsobená kolapsem křehkého komunistického dinosaura. Následující polistopadová naděje musela vyprchat proto, že „revoluce“ byla příliš „sametová“ – pouhá výměna červené košile za bílou košili s kravatou nestačila – nebyly totiž zasazeny dva základní pilíře: funkční justiční systém a aktivní propojení mezi těmi občany, kteří byli zvoleni do politických funkcí a těmi, kteří je do nich zvolili. Což chybí dodnes.

Věřím, že při podrobném pohledu zpět bude brzy uznáno, že naše největší polistopadové neštěstí reprezentuje éra Václava Klause a jeho prodloužené vlády. Zatímco tato vláda propagovala specifický druh univerzálního ekonomického darwinismu, veškerý kapitál se přeléval přes fondy do bankovního sektoru, který vláda odmítala privatizovat.  Místo toho, aby byli všichni občané postaveni před zákon, debatovalo se o tom, zda postavit komunisty či jinou skupinu mimo zákon. Zarážející  sebejistota premiéra spojená s totálním zanedbáním podpory občanského a neziskového sektoru brzdila veškerou sebereflexi a sebekritiku.   Zatímco jsme jednu nohu vytáhli z bahna, druhou jsme do něj o to hlouběji klesli.

V čem tedy spočívá souvislost jar 1999 a 1968? Tehdy i dnes, obě tato jara představují období, jež výrazně ovlivnila a ovlivní naši budoucnost. To letošní konečně nabízí možnost zvolit cestu sebereflexe a sebekritiky, spojenou s uznáním naší odpovědnosti vůči jiným, čímž bychom se přiblížili základním hodnotám demokratického světa. K uskutečnění prvního kroku je nezbytné odstranit nekonečnou demagogii Klause, Zemana a jejich politických stran a nahradit ji konstruktivní debatou mezi nově zvolenými; v souvislosti s druhým krokem pak  stačí si uvědomit jaro – nejen zdejší, ale i kosovské.  Stejně jako u nás, i tam kvetou kopretiny.  V Kosovu je ale kropí nejen jarní déšť, ale také slzy matek klečících nad těly svých zavražděných synů a mužů.