Na procházce

Člověk toho hodně pozná na procházce se psem. Můj zlatý retriever Vašek je úžasný. Neví totiž, že je pes. Naše ranní procházka začíná návštěvou minimarketu v ulici Karolíny Světlé. Majitel Rachid Bouberraga zde vede živou a emotivní diskuzi o včerejších zprávách s babičkou, podnikatelem a Francouzem. Rachid je z Alžíru, kde vystudoval vysokou ekonomickou školu, ale musel odejít kvůli disentu. Za ženu má Česku a čekají dítě. Je jakýmsi místním starostou, protože zná každého. Téměř všichni kolemjdoucí strčí hlavu do dveří, jen aby pozdravili Rachida nebo Vaška, který je stejně tak známý. Rachid z toho má radost, Vašek to bere jako samozřejmost. Mě si nevšimnou, jsem na vzdáleném třetím místě.

Rachid ví, že kandiduji do Senátu (je z toho až příliš moc nadšen), takže si začne stěžovat na to, jak ho vytlačují větší řetězce potravin. Přičemž si jeden z nich otevřel krám za rohem. Majitel je z Pákistánu. Kam jsme to pokročili, říkám si, že dnes si jeden cizinec v Praze stěžuje na to, že ho vytlačuje druhý cizinec.

S rohlíky v ruce pokračujeme s Vaškem na Žofín. Naše cesta vede přes přechod. Pokud je dost brzy ráno, hlídají přechod policisté. Je tu totiž škola a naši řidiči nerespektují zákony. Vzpomenu si na nedávný případ, kdy nehorázný mladík zabil na přechodu dvě holčičky. Dostal za to rok a půl. Je mi z toho špatně. Z něj, z naší justice, která tak očividně dovede selhat. Sám mám tři děti, dovedu si představit a je mi ještě hůř. Chce to desetinásobné pokuty a tresty.

Na Žofíně hovoříme se strážcem parkoviště. Vychází z přívěsu, který je jakoby hozen na druhý konec mostu. Ten přívěs je jakýsi bolševický pozůstatek, škaredý a zrezavělý, „hezký kontrast“ s palácem Žofín. Angličané říkají, že člověk má jen jednu možnost vytvořit první dojem. Těším se na den, kdy nevyrovnanost a nevkus bývalého režimu a lidí s ním spojených nás zcela opustí. I pan strážný si na to stěžuje.

Na cestě zpátky pozdraví Vaška tři další lidi, jeden dokonce huláká přes ulici „ahoj Vašku…jé, dobrý den, pane doktore!“ Poté se zastavíme v kavárně na rohu. Číšník pozdraví Vaška a než si stačím sednout, mrskne mu vyleštěnou stříbrnou mističku vody pod nos. Vašek se na mě jakoby lítostně podívá – ví, že moje káva hned tak nedorazí. Kdysi jsem napsal článek do novin o tom, že kdybychom se chovali k sobě tak dobře, jako se chováme k našim psům, byli bychom na tom podstatně lépe…

MUDr. Martin Jan Stránský