Možná přichází normální politika

Nedávné volby ukázaly českému národu přesně, jaký je: 20 procent voličů volilo ústavně chráněnou stranu, která představuje přímé pokračování totalitního režimu, zatímco 40 procent zůstalo doma. Miloš Zeman jako jeden z mála politiků dodržel slovo týkající se možného odchodu a potichu vyklidil post. S kufrem becherovek a cigaret zároveň zmizely bonmoty, urážky a hulvátské projevy. Najednou zjišťujeme, jak je příjemné poslouchat (budoucího) premiéra, který dovede mluvit, aniž by urážel. S odchodem Zemana lze zaznamenat i vytrácení Václava Klause. Jeho absence je patrná i v jakémsi zjištění, že už nemusíme jíst ranní politickou snídani vždy s dvěma podivnými „oposmluvními“ strýci u stolu. Nejen volby, ale i povolební analýza ukázala, že mnoho lidí skutečně vnímá Klause jako hlavního viníka brzdění demokratizace země. Že by se ovzduší v ODS vyčistilo nástupem nového vedení a nové generace mladých politiků? Nejpodstatnější je způsob organizování nové vlády a jejího programu.

Jednoduše řečeno, děje se tak regulérně. Když se zeptali Vladimíra Špidly, zda zvažuje spolupráci s komunisty, odpověděl nikoliv oklikou, ale jednoduše: ne. Špidla a jeho strana pravidelně informují veřejnost o postupu jednání s koaličním partnerem KDU-ČSL a US-DEU, informují o neshodách a o bodech, ve kterých hledají kompromis. Předkládají, dodržují a plní jízdní řád. Dávají přednost korektní posloupnosti v rozhodování – tj. nejdříve vytvoření společného programu a jeho koaliční schválení a pak teprve personální obsazení. Je to přesně tak, jak to má být, nikoliv naopak. Pryč jsou intriky a stínoví ministři. I když se tato jednání odehrávají již teď, je důležité, že se k nim partneři vyjádří až v příslušné době. To vše přináší pro řadového občana prozatím nevídanou kombinaci jasného řádu, průhlednosti a plnění slibů. Poprvé po dlouhé době je tedy jasné, kdo je kdo. Tu je vládní koalice, tu opozice. Vládní koalice stojí před mnoha těžkými úkoly, ale opozice jich má víc. ODS stojí před otázkou výměny Klause a zotavení se. Pro KSČM zvýšený mandát přináší zvýšenou viditelnost a odpovědnost. KSČM je však stranou, která nezná konstruktivní kritiku a demokratickou spolupráci, a staví pouze na populistických heslech s cílem převzetí moci. A tady je začátek jejího konce.

Alternativou by bylo zřeknutí se totalitní minulosti a omluva za ni (jako to udělala každá jiná postkomunistická strana v Evropě) a vpuštění vzduchu vnitřního dialogu s nutnou reformou do její doposud dusné žlutohnědé hospody. Ale to se nestane. Je zajímavé i to, kdo je kde. Viz Vladimír Železný. Lepidlo, které drželo dohromady opoziční smlouvu, najednou usiluje o občanství na Slovensku. Snad pouze jeho zastánce Klaus doufá v jiný vývoj, zvlášť když Špidla přenechává otázku Novy Železného soudu a mezinárodní arbitráži. V případě, že by Česká republika arbitráž (kde Američané požadují 450 milionů dolarů odškodnění) prohrála, došlo by k okamžitému odvolání Rad y pro rozhlasové a televizní vysílání a k hledání viníka přesně tam, kde se vskutku vždy nacházel. Zdá se, že Železného protekce zmizela. Místo nepříjemného šumu neustálého křížení signálů z politického vysílače máme najednou dobrý poslech. Je možné, že jsme si v rámci vlídného počasí a počátku prázdnin toho ani nevšimli. Počasí a čerstvý vzduch se dotkly nejen našeho ovzduší, ale pronikly i do určitých místností na Malé Straně. Je možné, že budeme mít příjemné léto.

Autor je lékař a vydavatel časopisu Přítomnost