Kudy domov můj?

Muž s poněkud kuriózním jménem Newt Minnow je bývalým ředitelem Federální komunikační komise (FCC) Spojených států, což je nezávislý orgán dohlížející na veškerá telekomunikační média ve Spojených státech. Poté, co opustil řídící funkci  v FCC, stal se pan Minnow ředitelem americké veřejnoprávní televize. Dnes je členem komise, která dohlíží na veřejnou televizní debatu kandidátů na roli prezidenta Spojených států. Jeho agresivní podpora nezávislosti médií je známá po celém světě. Rád vypráví o tom, jak během někdejší energetické krize Spojených států způsobené nedostatkem saúdskoarabské ropy, plánovala veřejnoprávní televize pořad, který představoval Saúdskou Arábii velmi nelichotivě. Jednoho večera zatelefonoval panu Minnowovi soukromě významný vládní činitel a požadoval, aby se pořad nevysílal. Jaká byla reakce? „No, i když se nám taky moc nechtělo pořad vysílat, to, že nás volali a prosili, abychom pořad nevysílali, samozřejmě znamenalo, že jsme ho odvysílat museli,“ říká Newt Minnow.

Při nedávném setkání v rezidenci amerického velvyslance v Praze s panem Minnowem pochopitelně došla řeč i na nezávislý tisk a televizi. „Já vám k tomu něco řeknu“, prohlásil pan Minnow. A vylíčil tuto vzpomínku: ještě než se stal John F. Kennedy americkým prezidentem, sešli se spolu ve státě Illinois. Kennedy projevil zájem v Illinois navštívit rodiště slavného amerického prezidenta Abrahama Lincolna, a tak požádal pana Minnowa, aby ho na toto místo zavedl. Minnow tak učinil; Kennedy procházel hluboce zamyšlen dřevěným srubem. Vyšel ven a prohlásil: „Vývoj demokracie je ovlivněn třemi faktory: domovem, školou a kostelem. A ještě je tu něco – televize.“ To se přihodilo v roce 1956.

Čtyřicet čtyři let poté, v době blížících se voleb v České republice, není Kennedyho myšlenka rozhodně ztracena především ve vedení tábora dvouhlavé koalice ODS a ČSSD. Spolupráce ODS s televizí Nova Vladimíra Železného (anebo je to naopak?) je zajištěna; na jedné straně pokračuje krmení diváků krví, sexem a bouračkami, na straně druhé je pouze nemastná a neslaná prezentace týkající se působení současné vlády, která očividně kašle na to, co si svět myslí o chování „enfant terrible“ Železného. V jasném protipólu stojí veřejnoprávní televize, instituce, s níž je podle nejnovějších průzkumů drtivá většina občanů – tedy voličů parlamentu – nejen spokojena, ale zároveň je přesvědčena o zlepšení této nabídky oproti roku minulému. Ještě pozoruhodnější je fakt, že sledovanost určitých pořadů veřejnoprávní televize stoupá, a to na úkor  koho?  Novy.

A tak zase zazvoní v noci telefon ředitele. A zase je zamítnuta žádost vládního činitele, pořad se odvysílá.  Nezávislost médií, ten zlatý pilíř demokracie, na pouhý moment obstojí. Při očekávaném obvinění ze strany dvojhlavice ale nešťastný ředitel přece jen podlehne tlaku.  To ale dvojhlavici nestačí – pro jistotu  odvolá celou radu veřejnoprávní televize. Jen takto bude pravděpodobně výsledek blížících se voleb ovlivněn ve prospěch dvojhlavice.

Jaká je reakce? Místo toho, aby nejen veřejnoprávní novináři, ale všichni novináři povstali a šířili vlnu protestu unisono (jak by tomu bylo v západoevropských zemích), můžeme sledovat pouhé momentální škytnutí novin, přičemž zaměstnanci veřejnoprávní televize volí cestu bolševikem naučeného mlčení a zachování bolševikem nafouknutého počtu pracovních míst.

A tak se dějiny opakují. V noci opět zvoní telefony ředitelů, ve kterých se ozývá šeptem sdělená žádost. Opět se rozhoduje o nás bez nás. Opět si toho nikdo nevšímá, nebo nechce všímat.  Kudy se to zas ubírá domov můj?

Martin Jan Stránský