Kudy dál?

Při posuzování událostí uplynulého roku, i těch, které očekáváme v letech příštích, zjišťujeme, že máme před sebou poměrně zřetelnou cestu do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Přesto všude nacházíme stopy po minulém režimu, a to začínáme psát už osmý rok po revoluci.

Zjistili jsme, že po „dokončení“ ekonomické transformace premiéra Klause nám chybí plán, jak dál. Plán, který by zorientoval společnost do budoucnosti, ať už v ekonomice, ať v kterékoli jiné sféře. Stále opakované tvrzení, že „ekonomika rozhoduje“, se postupně ukázalo jak povrchní a krátkozraké. Tato fakta, spojená s rostoucí nekompromisností premiéra, otevřela dveře opozici a přesunula na ni část politické moci.

Dvě volební kampaně během jednoho roku – ve spojení s rostoucí nespokojeností běžného občana – rozproudily debatu o tom, co má být. Krize bankovnictví, děravé zákony, nedůvěryhodné soudnictví, neuznávání principu střetu zájmů, tolerované podvody – to vše nám nabízí další a další témata do diskuse. Diskuse je to sice emocionální, ale stále je znát tradice pasivity společnosti, v níž jedni poslouchají a druzí rozhodují. Stěžujeme si, ale neděláme nic, takže se nic nemění.

Dorazili jsme na křižovatku. Nebo se spíše kolem ní pohybujeme už delší čas. Uvedené problémy se nenarodily přes noc, existují už delší doby, i když možná skryté pod prahem našeho vnímání. Když se obrátíme na naše vůdce, zjišťujeme, že většina z nich nevidí les kvůli stromům. Často na sebe navzájem hází špínu takovým způsobem, že nevíme, zda je to k pláči nebo k smíchu.

Uprostřed křižovatky ale není příliš velké pohodlí, lehce tady dojde k neštěstí. Naši sousedé na obou stranách křižovatky – na Západě i na Východě – cítí nebezpečí a stahují od nás své investice. Kudy tedy dál?

Nejprve nezaškodí udělat menší inventuru. Za prvé, jsme svobodní. Nejen my, ale i naše sdělovací prostředky. Před osmi lety bych tato slova jen těžko tiskl bez vážných důsledků. Naše hranice jsou otevřené. Jezdíme do světa a svět jezdí k nám. Současně zjišťujeme, že věci doma by přeci jen mohly být mnohem horší, zvlášť když se podíváme na východ od nás. Je pravda, že mnohým z nás, například důchodcům a učitelům, se nedaří tak, jak bychom si přáli. Nicméně, každý z nás má něco, co jsme neměli před osmi lety – možnost nejen si stěžovat, ale také něco dělat.

Polistopadové roky by měly být chápány jako období, v němž se vytvořil nový ekonomický systém a v němž se naše země znovu otevřela světu. To, co nás musí zajímat dnes, je způsob – nejen podnikání, ale i toho, jak zacházíme jeden s druhým. Nastal čas, aby se každý soustředil na obnovu naší společnosti: ne zvenku, ale zevnitř. Buď půjdeme cestou vzájemného porozumění, nebo cestou osamění v chalupářské mentalitě. Společnost založená na síle občanského sektoru tak buď vznikne, nebo se nám navždy stane nedostižným ideálem. Ukazovat prstem na jednu osobu, věřit, že přijde nový Masaryk, který nás vyvede z temného lesa, to pouze zvyšuje naše zklamání a nejednotnost. Musíme uznat, že vážné problémy existují, a soustředit se na jejich společné řešení. Nejen my, ale i ti, kterým svěřujeme důvěru, musí najít ochotu zasvětit svůj život tomuto cíli – a to s plným vědomím, že teprve naše vnoučata budou vidět skutečné výsledky naší práce.

A konečně, neměli bychom zapomenout na důvěru. Důvěru v naše schopnosti. Důvěru v Boha, kterého zanedbáváme. Důvěru v každého z nás, abychom neváhali nacházet pravdu a rozhodovat správně, i když třeba těžce. To vše nám pomůže projít dalšími křižovatkami, které nás čekají.

Martin Jan Stránský