Komunismus u nás a v nás – smutné dědictví předlistopadové éry
V této zemi měla komunistická strana vždy silné zastoupení. V dějinách zůstává Československo jediným státem ve střední Evropě, jehož občané si po druhé světové válce zvolili komunistickou stranu, aby jim vládla. Silné postavení komunistů pokračovalo i po roce 1968: v roce 1980 měla KSČ zhruba 1 500 000 členů (11 procent občanů), z nichž přes milion nabylo členství ve straně teprve po 1970. Pokud tedy voliči komunistů necítí potřebu změnit vlastní preferenci, podíl komunistické strany v ČR zůstane trvale kolem 11 procent. Rok 1989 mohl přinést změny, ale nepřinesl – byl to samet, a ne revoluce. Polistopadové období zůstává dodnes poznamenáno neochotou všech vládnoucích garnitur dostatečně se vypořádat s otázkou komunistické strany, jejími členy a její minulostí.
Spolupráce s bývalými i současnými komunisty a tolerance vůči nim pokračuje. Vklouzli bez obtíží na špičková místa v průmyslových podnicích i ve vládě. Soudí nás ze soudních síní. Večer s nimi usedneme u svíčkové; jsou totiž i členy naší rodiny, a tak je máme rádi. Není vyloučeno, že by KSČM mohla dosáhnout prvního místa v žebříčku preferencí politických stran. Pokud však zůstanou zbývající strany věrné neochotě spolupracovat s komunisty, nebezpečí nehrozí. Hlavní nebezpečí netkví ani tak v komunistické straně samé, nýbrž v tom, co je s ní spojeno, totiž v nevyřešené minulosti. Na rozdíl od všech ostatních postkomunistických zemí je u nás KSČM stále tolerováno, že dosud neodsoudila svoje zločiny. Tento nedostatek přináší fatální důsledky: rány všech spoluobčanů, kteří se stali oběťmi komunistického režimu, zůstávají nezhojeny. Neochota a zbabělost občanů i politiků jednou provždy označit zlo komunismu – a to formou zákona – nadále brzdí veškerý pozitivní vývoj.
Jaká jsou řešení? Politici musí vytvořit podmínky, které nenutí lidi vyhledávat extremistické strany. Konkrétní činy by mělo doprovázet civilizované chování. Hrubé výroky a neskrývaná arogance politiků, jak to známe od Václava Klause, Miloše Zemana a jejich podřízených, nesmějí být považovány za normu. Všechny politické strany by si měly stanovit úkol pracovat tak, aby se v příštích volbách KSČM nedostala do parlamentu. Oběti komunistů musí mít možnost veřejně se vyrovnat s bolestnou minulostí. Tady se nabízí zavedení Komise pravdy a smiřování (jako je tomu třeba v Jihoafrické republice) anebo posílení institucí už zavedených, jako je Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ovšem pro uzdravení společnosti samé je nejdůležitější nikoliv trestní, ale soukromé mravní vypořádání se se zlem spáchaným v minulosti. Tato cesta vede přes konstatování, že každý, kdo byl členem KSČ, nese určitou odpovědnost.
A konečně poslední řešení je v postupném otesávání kmene komunistické strany a její dnešní ideologie. Jako pomocníci se nabízejí komunisté sami. Stačí umožnit představitelům KSČM debatní prostor, v němž budou moci představit své myšlenky. Rychle se potvrdí, že repertoár KSČM zůstává padesát let beze změny: populistické bláboly spojené se zkreslováním faktů a pravdy. Poslední dekáda tohoto století bude v českých dějinách označena jako postkomunistická, v níž měli hlavní slovo aparátčíci. Cesta k dospělé demokracii teprve začíná a bude dlouhá. Stačí se podívat na naše německé sousedy, kteří se stále vyrovnávají s minulostí: shodou okolností nyní prožívají svého „majora Zemana“, sporný film o návratu doktora Mengeleho. Pojmenování zla a definování parametrů je tedy první nezbytný krok. Debata o komunistické minulosti odhalí zjevné i skryté zlo dnešní společnosti. Začne být všeobecně zřejmé, že pánové Klaus a Zeman a jejich opoziční smlouva se neliší od komunistických politiků s jejich ambicemi a chováním. Poslední rok dekády může tak být rokem, v němž naše společnost začne důsledně probírat základní body léčby vedoucí k jejímu celkovému uzdravení.
Publikováno:
MF Dnes
1. 11. 1999
Kontakt
MUDr. Martin Jan Stránský
Národní 9, Praha 1