Koho volit

Volby se blíží, začínají šachy. Debata o tom, koho volit a kdo s kým se spojí či nespojí, je v plném proudu. Přestože veřejné ankety ukazují, že většina z nás hodnotí domácí politiku negativně, nevypadá to, že bychom o ní debatovali méně vzrušeně.

Pro dějiny českého národa je typické – od Bílé hory až po dnešek, že jakmile jsme se rozhodli něčím být, nebo někomu fandit, dříve nebo později jsme na to doplatili. Stačí se podívat na data 1938, 1948, 1968. Když dáme politiku stranou, totéž platí o náboženství. Napřed jsme byli katolíci, pak reformisté, pak protestanti, pak zas katolíci a pak nám zakázali víru samotnou. Proto jsme dnes největšími ateisty na světě a zároveň největšími skeptiky k jakékoliv politické formě a reformě. Takovéto dějiny nám vnutily, abychom zvolili alibismus (za vše mohou jiní, pravda se mění), nejen jako národní charakteristiku, ale jako taktiku pro přežití vůbec.

Zmíněný alibismus znamená, že dnes ti, kteří „za to mohou“ jsou komunisti a jejich setrvávající zlozvyky. Média vytrubují, že spolupracovat s komunisty znamená návrat „starých struktur“. Jaký návrat? Bez podpory komunistů by prezident Klaus nebyl zvolen. Bez podpory komunistů by v parlamentu neprošla spousta rezolucí „konzervativní“ opoziční strany ODS. Schválili jsme zákon, ve kterém „odsuzujeme“ komunistickou minulost, ale o současných komunistech ani slovo. Poslanec jako poslanec, občan jako občan. Mezi demokratickými zeměmi naše země vede v celém světě v počtu voličů komunistické strany dle občanů. Po válce jsme byli jedinou zemí, která zvolila komunistickou stranu k moci. V období normalizace jsme to byli my, ne Rusové, kdo střílel bratrům do zad při pokusech o útěk. A ti „strážci“ hranic, stejně jako fízlové zůstávají mezi námi.Tolerujeme je. Naše společnost zůstává plošně prohnilá. Ale ne kvůli nim.

Dějiny, které likvidovaly naši elitu, národní identitu a morální hodnoty, nás v roce 1989 hodily jako dítě na ostrov svobody. Dítě bez rodičů, kterému zůstaly veškeré předchozí zlozvyky a sklony. Stále si neumíme vážit toho, čemu nerozumíme či nevěříme, přičemž ani nevěříme tomu, co vidíme. Tím upřednostňujeme jistoty, které jsou ve skutečnosti falešné. Na rozdíl od světových anket, které hodnotí Václava Havla jako jednoho ze čtyř nejvýznamnějších lidí na světě, jeho veřejné hodnocení doma zdaleka nedosahuje našeho nejpopulárnějšího politika Václava Klause, který pro většinu občanů představuje jistotu a sílu. Společnost ovlivněná nedemokratickým chováním má sklon ztotožňovat se s mocí, ať je jakákoliv. Tato společnost se domnívá, že je-li vlídná k moci, znamená to, že moc bude vlídná k ní, což se rovná přežití. Nerovná se to ale vlastní svobodě, dospělosti a zodpovědnosti.

Přijde den, kdy Václav Klaus dojde jiného uznání. Za to, že posílil (a posiluje) negativní vlastnosti jako jsou arogance a ješitnost. Za to, že podporoval dravý a korupční kapitalismus. Za to, že především dělal (a dělá) to, co prezident svobodné země nikdy dělat nesmí, totiž, že staví skupiny občanů proti sobě. Až ten den přijde, bude to znamenat, že naše společnost dozrála k lepšímu.

Abychom jednoho dne jako společnost dosáhli vítězství nad vlastním státem a jeho dějinami, je třeba dospět ke stavu, který obsahuje kombinaci naděje a sebekritiky a identifikace předností. Musíme se tedy pustit do věcí, které jsou pro nás nepříjemné. Musíme si uvědomit, že v  malé zemi mohou dobří lidé dělat velké změny. Volby se blíží. Musíme nejen volit, ale volit dobře. Pokud budeme hledat naději v politice, tedy v tom, co většina občanů dnes považuje za beznadějné, dostaneme pouze beznaději. V naší nezralé demokracii ale nezáleží na politické straně. Všechny jsou stejně prohnilé. Záleží na dobrých lidech. Jsou tady. Právě oni se mají a musejí volit, bez ohledu na jejich politickou příslušnost.

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Americké listy

11. 5. 2006

Přítomnost

jaro 2006

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.