Jan Stránský

Než jsem se dostal k napsání pravidelného úvodníku do tohoto čísla, zemřel můj otec, Jan Stránský. Dovolte mi tedy, milí čtenáři, poměrně osobní odbočení do rodinných vzpomínek.

Otec měl jako člověk jednu zvláštnost: nikdy, za celý jeho život, o něm nepadlo jediné špatné slovo. Ne že by byl tak nevýrazná, bezbarvá osobnost, bylo to naopak tím, že byl vždy ochoten navázat s člověkem důvěrný vztah, nabídnout druhému pomoc.  Vyzařoval z něj klid, důvěryhodnost, měl skvělé vystupování, ještě zdokonalené během jeho pobytu v Londýně, kde pracoval jako mladý korespondent Lidových novin (které založil jeho dědeček Adolf Stránský). Mnoho nemluvil, o to více naslouchal.  A měl veliký šarm. Musel ho mít, aby se zalíbil mojí mámě, kterou potkal v uprchlickém táboře v Mnichově v roce 1951. Skončila tam po svém útěku z komunistického Československa, neměla nic, jen zubní kartáček. Mladý muž jménem Pavel Tigrid tehdy společně s mým otcem hledal v táboře sekretářky pro vznikající československé vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa.  Tigrid a další seděli za stolem a vedli rozhovor s adeptkami, které měli před sebou, zatímco táta kroužil v prostoru za nimi, a když se dostali až k mámě, chtěl ji Tigrid hned vyškrtnout, protože neovládala těsnopis a jiné dovednosti, ale táta začal horečně mávat rukama, kývat hlavou a ukazovat na sebe. Tak mi to alespoň pyšně vyprávěl. O tom, jak mu němečtí vojáci v Praze vykopli domovní dveře, zatímco on sám vyskakoval z okna v prvním poschodí; o tom, jak prchal před komunisty přes hranice pod kapotou vozu (mezi motorem a chladičem) amerického konzula; o tom všem jsem se musel dozvědět až od jeho přátel.

Ještě ve svobodném Československu byl tátův otec Jaroslav (vydavatel původní Přítomnosti) ministrem spravedlnosti a posléze ministrem školství a jeho otec Adolf sloužil jako první československý ministr obchodu. Pokud byla kdy naše rodinná filosofie vyslovena veřejně, pak to učinil Jaroslav v roce 1940:

„Přiznejme si, že ten lepší zítřek se přiblíží lidstvu tím rychleji, čím dříve se pochopí, že jeho sláva nebude politická sláva, že jeho světci nebudou političtí svatí a že ani jeho nebe nebude nebe politické… Účel veškeré politiky má být taková úprava veřejných věcí, jaká by životní úspěch a radost usnadňovala a obohacovala, kdežto neúčelná úprava a neschopné politické vedení mu spíše překážejí a ochuzují jej… Zpytování svědomí je účinnější revizí osobního štěstí, než nejpřísnější kritika veřejných záležitostí. Svůj ráj i své peklo nosíme ve svých hrudích. Konec konců změníme a zlepšíme svět tou měrou, jakou změníme a zlepšíme sebe.“

Takové myšlenky musely mít na otce silný vliv. Pokračoval v rodinné tradici a byl zvolen poslancem za Prahu 1. Své místo v československých dějinách si tak otec zajistil tím, že se stal představitelem třetí generace, která v rámci jedné rodiny sloužila svobodnému Československu.

V rodině nebyla nouze o různé zvláštnosti. Například můj dědeček Jaroslav tykal mému pradědečkovi Adolfovi, zatímco Adolf naopak svému synovi Jaroslavovi vykal. Když se na to Adolfa ptali, odpověděl: „No přeci jeho otec je ministrem,zatímco můj otec je hostinským!“ I můj dědeček s babičkou si vykali, stejně jako otec s matkou. Otec to na můj dotaz zdůvodnil takto: „Je mnohem těžší někomu vynadat, když mu vykáš.“

Kromě dvou let pracovního pobytu v Indii, kam otce poslali, aby zjistil, zda jsou Gándhího myšlenky nenásilného odporu použitelné v boji proti komunismu (zjistil, že ne, protože se dají použít pouze v zemích, kde se vládce chová slušně), strávil otec většinu života v newyorském exilu, v tichém, urputném úsilí o návrat svobody do naší země. Zažil jsem nabité pracovní večery, které se často protáhly až do rána, večery s Peroutkou, Ducháčkem, Steinbachem a dalšími, večery, které naštěstí nakonec vedly tomu, že v roce 1993 slavilo v pražském Obecním domě 500 lidí sté výročí založení Lidových novin a zároveň tátovy osmdesáté narozeniny.

To ráno, než mě stihl probudit telefonát ze Spojených států, probudil mě hluk a klaksony oslavující olympijské zlato pro naše hokejisty. Po Národní třídě jezdila a troubila auta, číšníci z okolních restaurací stáli na chodníku a mávali českou vlajkou. Všude byla cítit opravdová hrdost, všude jste potkávali usmívající se lidi. To vše jsem viděl a cítil, když jsem nasedal do vozu a odjížděl na letiště. Můj smutek nemohl nebýt potlačen pocitem, že na té hrdosti má svůj podíl i Jan Stránský.