Důležitých 13 procent

Když jsem nedávno šel na operaci a dali mi kolem zápěstí kroužek, musím se přiznat, že jsem v tom momentě cítil, že jsem přestal být člověkem a stal se očíslovaným pacientem ve velké nemocnici. Takový pocit je přirozený. Nicméně vlídný přístup personálu a logika tohoto postupu mě alespoň částečně uklidnila. Identifikace pacientů neexistuje převážně kvůli tomu, aby se jejich péče zlepšila, ale kvůli tomu, aby nedošlo k zásadnímu maléru. Říká se tomu „risk management,“ tedy předvídání a odstranění možných rizik. Je to nejen běžná, ale povinná praxe ve všech kvalitních zdravotnických zařízeních ve světě. Většina z nich mají oddělení, které se o tyto záležitosti stará. Dělají to kvůli tomu, že jim to Joint Commission on the Accreditation of Hospital Organizations (Společná komise pro akreditaci nemocnic) nařídila na základě studií, které prokázaly, že v případě, že tak neučiní, dochází k chybě u 13 % pacientů. Jedná se o provedení krevních odběrů, testů a dokonce i invazivních zákroků na nesprávné osobě. Každý z nás si dokáže představit jaký zmatek dovede neočekávaný nález „zápal plic“ či „hypoglykemie“ apod. způsobit, pokud se vůbec zpochybní (!). Proto je dnes standardem, aby byl každý pacient prověřen ne jedním, ale i dvěma identifikačními procesy před každou procedurou.

Jako konzultant si pamatuji, jak jsem marně hledal pacientku v zastrčeném lůžkovém pokoji jedné nemocnice, ve kterém leželo šest starších pacientek, každá z nich s těžkým postižením komunikačních schopností. Ani jedna se nehlásila, ani jedna neměla identifikaci. Trvalo mi deset minut, než jsem našel sestru, která na ni dlouhým prstem ukázala. Vzpomněl jsem si na těch zmíněných třináct procent.

MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP
ředitel soukromé polikliniky