Dopad politického hulvátství

Současná společenskopolitická situace vyvolává určité obavy. Potvrzují je nejčerstvější průzkumy veřejného mínění: řada z nás je nespokojena s poměry do té míry, že téměř 25 procent touží po návratu totalitního systému. Přímý výraz této nespokojenosti jsem zaznamenal při nedávné jízdě tramvají. „No to tedy je moc!“ vykřikl starší pán vedle mě, přičemž ostře ťukal ukazovákem do novin. Jak se ukázalo, rozčilil ho článek, v němž se redaktor ptal premiéra Zemana, zdali poté, co falešně obvinil exministra Zielence z korupce, neuvažuje o vlastní rezignaci. Premiérova odpověď doslova zněla: „Pane redaktore, to nechte na mně. Až vy budete ministerským předsedou, což se bohdá nikdy nestane, bude vaše svaté právo rozhodovat jako ministerský předseda. Zatím tak nerozhodujete.“

Ostatně Miloš Zeman se svými výroky proslavil už mnohokrát. „Jsem člověk, který na svých výrocích trvá,“ prohlásil poté, co soud loni v červnu opět rozhodl, že se má omluvit. Od roku 1993 jde už o třetí případ. Ani jeden z těchto soudních příkazů Zeman dosud nerespektoval. Premiérovo chování není proslulé jen doma. Stačí se zeptat českých velvyslanců či jiných našich diplomatů nebo úředníků sloužících této zemi v cizině. Málokdo dokáže zachovat pokerovou tvář. Definice slova hulvátství zní: vyjádření hrubým, sprostým, urážejícím způsobem.

Lze konstatovat, že osoba, jejíž výroky jsou soudem opakovaně označované za nepravdivé, urážlivé, a tudíž vyžadující omluvu, má přinejmenším sklon k hulvátství. Když tou odsouzenou osobou je premiér České republiky, není na čase se konečně pozastavit nad tím, kam až se situace dostala? Stačí jen rozhořčeně ťukat do novin?