Ztracený syn

Devátého července schválila Poslanecká sněmovna České republiky zákon, jenž umožní Čechům žijícím v zahraničí být občany nejen země ve které nyní žijí, ale zároveň i občany České republiky. Pokud podpoří zákon i Senát, budou moci získat zpět občanství ti, kteří o ně přišli v letech 1948 až 1990.  Jedná se o lidi, kteří byli postiženi rozdělením Československa, o ty, kteří emigrovali do jiných zemí a také o ty, kdož byli násilně zbaveni státního občanství.  Zbývají  dva problémy: stále nedostupný nárok na restituci ukradeného majetku a dosud nedořešená otázka volebního práva.

Vraťme se však k tomu pozitivnímu. Dlouho očekávané uznání má několik podob: pro někoho to může být zanedbatelný krok, pro druhého vysoce symbolický akt, který hřeje u srdce a posiluje pocit hrdosti.  Pro třetího zas možnost stěhování domů.

Je tu ale ještě jeden a důležitější význam. Nejlépe ho lze pochopit prostřednictvím biblického příběhu o návratu ztraceného syna:  vystupuje v něm otec, který má dva syny. Když chlapci vyrostou, jeden z  nich požádá o svůj  podíl z rodinného majetku  a odejde do vzdálených krajin. Tam utrácí, až postupně přijde o všechno.  Rozhodne se vrátit domů. Otec ho z dálky spatří, všeho nechá, a chce mu běžet naproti. Druhý syn je rozhořčen. Ptá se otce, jak to může udělat, vždyť on tu byl celou dobu, zatímco bratr se jen toulal. Otec mu odpoví: synu, ty jsi pořád  se mnou.  Ale vrací se tvůj bratr, který byl ztracený, a nyní  se našel !”

Při čtení tohoto příběhu se jistě identifikujeme se synem, jenž zůstal doma. Ale kdo z nás – ten, který žije v Čechách, nebo ten žijící v cizině, je vlastně tím ztraceným synem?  Oba.  Po víc než padesát let jsme byli ztracení všichni. Nyní byl učiněn další krok k tomu, abychom se vzájemně opět našli. Žijeme sice v téměř všech zemích na světě, ale rodinu máme pouze jednu.

Martin Jan Stránský