Zrod monoteismu a úpadek lidstva

Somálsko, západní Afrika, Čečensko, Írán, Palestina, Libanon, Izrael, Malajsie, Pákistán a Afghánistán patří mezi země, ve kterých se válčí a zabíjí, údajně kvůli Bohu. Desetitisíce lidí v Istanbulu protestovaly proti návštěvě papeže Benedikta XVI., první návštěvě papeže v této zemi. Náboženské napětí roste nejen ve všech evropských zemích, ale v celém světě převážně tam, kde se setkává jeden monoteistický Bůh s druhým. Proč Bůh takto selhal?

Všechna tři „západní“ náboženství – judaismus, křesťanství a islám vycházejí ze stejného pramene, dokonce z jedné jediné osoby. Byl to Abrahám, který opustil Ur a odcestoval do Kanaánu (dnešní Izrael) zhruba 1 900 let před Kristem. Abrahámův bůh byl pravděpodobně l El, velký bůh Kanaánu. Dnes ho najdeme v hebrejských jménech jako jsou Isra-El či Ishma-El. Poté, co se Abrahám usadil na západním břehu následovala druhá vlna emigrace, vedená jeho vnukem Jákobem. Náboženství pohanů bylo často teritoriální, ale El slíbil Jákobovi, že ho bude chránit „kamkoliv půjde.“ Za odměnu musel udělat Jákob z Ela jeho Elohima, tedy jediného boha, který za něco stál. Tak začal pragmatismus, který do dneška charakterizuje psychiku všech západních náboženství. Lidé adoptovali určitou koncepci náboženství tím, že ta koncepce jim vyhovovala, nikoliv, že byla vědecky či filosoficky prokázaná.

Izraelci

Jákobovi synové emigrovali do Egypta, kde byli zotročeni, a ze kterého se konečně vrátili s novým bohem, jehož nazývali Jahve, který se podstatně lišil od bohů starého světa. Nevycházel z přírody, ani nepotřeboval energii či dary. Tento Bůh potřeboval nejen věrnost, ale hlavně důvěru. Bůh předal přímo Mojžíšovi nejvyšší zákon formou Desatera božích přikázání. Jedno z nich zní:“Budeš uznávat pouze jednoho Boha.” Izraelci přijali nové náboženství z jediného důvodu – fungovalo to. S tím se noví rabíni pustili do úkolu jak lidského, tak božského. Jejich vyhlášky a zákony reflektovaly nejen jejich názor, ale názor pána Boha. Zákon země se nelišil od zákona Božího.
Zrod nového Boha Izraele drasticky změnil vnímání reality. Objevil se Bůh, který se rád handrkoval s vlastními lidmi, který se projevoval konkrétními činy a zákony a nikoliv jen prostřednictvím mytologie. Byl to vládce dějin. Mít ho na vlastní straně znamenalo jisté vítězství, jít proti němu znamenalo jistou porážku.
Stvoření monoteistického boha, posílené řeckými filosofy Platónem a Aristotelem, zakladateli racionální úvahy, spojená s rostoucí ekonomikou a kapitalismem doby, představovala ryze pragmatický krok. Koncepce reality se přestala měnit a svět se začal více organizovat do hierarchických skupin. Zasela se tak semínka elitářství jménem náboženství.

Křesťané

I když Kristovi následníci věřili, že Kristus ztělesňuje Boha, doktrína, která to potvrdila, byla schválena až 325 let po jeho smrti. Kristus sám nikdy netvrdil, že by byl božský. Tato představa podporovaná sv. Pavlem (zakladatelem křesťanství) se vytvořila postupně a byla ovlivněna jinými představami, například představou inkarnace, která reflektovala stále rostoucí přání lidí stvořit Boha v trvalé lidské formě. Tím se stal Kristus zprostředkovatelem mezi lidstvem a vším jiným a veškerá realita Boha se usadila v jedné osobě. To vytvořilo nezralý stav dogmatické obsese, při které veškerá pozornost padla na Krista a nikoliv na Boha jako princip. Další případné změny se staly zbytečnými. Církev, která začala jako sekta, zesílila a postupně vyžadovala přizpůsobivost ke svým právům a zákonům.
Popularita nového Boha stmeleného tak, aby vypadal jako každý z nás, se rychle rozšiřovala. Tento Bůh ale nebyl symbolem, který by se zrovna postavil proti zaujatosti. Stejně tak chyběly dostatečné důvody, které by přinutily člověka, aby se soustřeďoval na vlastní nedostatky. Místo toho se z božího jména postupně vynořil egoismus a nenávist. Vznikla první akce v dějinách, která zorganizovala téměř celý západní svět – křižácké výpravy. Tím, že křižáci (kteří se sami nazývali „Nově vybraný lid“) měli Boha na vlastní straně, bylo schváleno hromadné vraždění jeho odpůrců. V křesťanské říši umírali deviantní myslitelé mečem, zatímco v judaismu a islámu v posteli.
Na druhé straně, křesťanský důraz na logiku a racionalitu, jako návody k náboženské pravdě, znamenaly, že více než kterékoliv náboženství se křesťanství dívalo dopředu. Úspěchy a pokroky Západu, doba osvícenectví, vznik volného trhu, to vše můžeme přičíst křesťanství k dobru. Z kalvinismu vznikl nejen moderní kapitalismus, ale i původ doktrín nové země Ameriky, ve které dnešní obyvatelé věří, že právě oni jsou vybraný národ s božím patronátem.

Islám

Jak křesťané, tak židé se poněkud vyděsili, když zhruba šest set let po Kristu se v Arábii vyskytl nový prorok, který tvrdil, že má přímý příkaz od jejich Boha. Muhammad Ibn Abdallah totiž potřeboval najít řešení, které by zastavilo stále rostoucí chamtivost jeho kmenu Kurajš. Muhammad věděl, že monoteismus je odpůrcem kmenového chování. Jediný Bůh by navíc mohl stmelit nejen člověka, ale všechny kmeny do jedné společnosti. Izraelcům trvalo sedm set let, než přijali monoteismus, Arabům pod vedením Muhammada dvacet tři let.
Muhammad nikdy nezpochybnil existenci Boha Izraelců či křesťanů. Stejně jako u nich, jeho Bůh byl Bůh naděje. Ale byl podstatně vágnější. Neexistovaly povinné doktríny. Narozdíl od pátrání po bohu v křesťanství a judaismu, Muhammadův Bůh říkal: „Stvořil jsem svět tak, abych byl nalezen.“
Slovo islám znamená „podrobit se“. Jádro muslimského náboženství spočívá v tom, že se člověk totálně vzdá boží vůli. To nejhorší, co mohl člověk dělat, bylo zabývat se materialistickým světem a podporovat nerovnost. To alespoň částečně stojí za dnešním hněvem muslimů nejen proti bohatém Západu, ale třeba proti takovým osobám jako byl íránský šáh.
To, že komunita i stát byly stvořeny jako nástroje islámského náboženství, znamená, že není důvod, aby byly odděleny. Islám si nedovede představit společnost, která není nábožensky založená. To vysvětluje, proč oproti bouřlivém zrodu katolické církve, nebyl zrod islámského státu poznamenán neustálými roztržkami. Křesťanství a judaismus představovaly pro muslimy jen nedokonalé předchůdce jejich náboženství.

Východ

Na rozdíl od západních náboženství si náboženství na Východě určila za cíl najít cesty, jak přejít Boha, a tak dosáhnout to nejdokonalejší. Východní náboženství neměla za svůj cíl vysvětlovat, ale vyptávat se. Při tvoření karmy, která tvrdila, že osud člověka je zcela závislý na jeho vlastním chování, klesla důležitost bohů, kteří místo toho byli považováni za části žebříčku pro dosažení ještě vyšší reality.
Na rozdíl od Boha Západu, se kterým se vedl aktivní dialog, s Bohem Východu se nemohlo mluvit ani jednat proto, že neexistoval jako samostatná věc. Člověk se k němu mohl přiblížit pouze při dosažení stavu nirvána, což doslova znamená „východ ven.” Nirvána není totožná s křesťanským nebem, ale s čímsi, čehož „uznání“ lze potvrdit pouze prostřednictvím osobních prožitků. Není možné mluvit o nirváně stejně tak, jako není možné mluvit o posmrtném životě, protože že lidská řeč není schopna vyjádřit to, co leží mimo běžné chápání reality. Východní náboženství jsou tedy zajímavá tím, že jsou ve své podstatě „protikulturní.“ Jedná se o pravý opak racionalismu Řeků. Například konfuciánský taoismus se zabývá tím, že nejdůležitější je vědět, kdy něco nedělat. Východní náboženství tedy odkrývají mezery v západních.

Štěpení

Byla to pouze otázka času, poté co se náboženství stalo politickým nástrojem, než se katolická církev v roce 1054 rozštěpila kvůli politickým i náboženským rozdílům na východní a západní část. Během reformace probíhaly další naprosto scestné spory, ze kterých každý vyžadoval potvrzení nemožného, a které vedly k dalšímu štěpení křesťanství do různých opozičních táborů, které válčí mezi sebou dodnes.
S nástupem antisemitismu byli židé, kteří doposud užívali azyl islámské říše, nuceni opustit islámské Španělsko v roce 1492. Přes opakovaná vyhánění a tragédie vytvořil židovský lid strategii přežití – jako Vyvolený národ, na němž je, aby nalezl Boha, pomohl mu se znovustvořit, a zároveň si tak zajistil vlastní záchranu.
V roce 1882 uprchla skupina Židů před pogromy v Rusku a v touze usadit se na jednom z jeruzalémských kopců, na Sioně, zamířila do Palestiny. Věřili, že si prostřednictvím obdělávání půdy tuto zem přivlastní a přemění ji na „posvátnou.“ I když původní sionisté obnovili naději, jejich obětavost a připoutání se k jednomu místu zároveň vytvořily židovský fundamentalismus.
Na konci 17. století byl islám v úpadku způsobeném neschopností reagovat na proměny západního světa. A v tomto století jakoby muslimský svět ustrnul. Ve snaze řešit problémy se chovají dnešní muslimové stejně jako jejich předchůdci – vracejí se k tomu, co bylo dříve. Írán, země kterou dnes mnozí považují za centrum islámu, je vlastně centrem středověké reformace, které nechybí ekvivalenty pontifikátu a inkvizice. Zaostání islámských států oproti Západu vede k postupné destabilizaci, která končí u fundamentalismu, jehož hlavním nástrojem je represe. Dnešní islámský fundamentalismus je živen kombinací pokryteckých postojů Západu a neochotou islámských diktatur dát občanům možnost kontrolovat vlastní budoucnost. Soudobé islámské státy dávají přednost redukci a netoleranci v radikálním rozporu s pravým islámským ideálem. S příchodem Al-Kajdy a jiných teroristických skupin bylo náboženství zneužito a proměněno ve fašistickou instituci sebevražedných atentátníků.

Úpadek

Zatímco východní náboženství na jiné bohy neútočilo, západní náboženství takový klidný postoj nedokázala zaujmout. Monoteistický bůh, který podporoval sociální spravedlnost, který stál při zrodech revolucí za svobodu, rozjezdu věd i umění, renesance a doby osvícení, se zároveň stal skansenem. Všechna tři hlavní západní náboženství proměnila Boha v Boha svého vlastního statu quo, v Boha státu. Dnes ve jménu Bohu dochází k více válkám, destrukcím a bídě, než kdy jindy. Na posvátnost života se dávno zapomnělo.
Všechna tři západní náboženství upozorňovala člověka na to, že má nedostatky. Jejich vývoj byl ale spojen s tím, že určití lidé byli považováni za méně „dostatečné“, než jiní. Následovalo odcizení uvnitř jednotlivých náboženství i vůči náboženstvím ostatním. Nikde tohle není tak zřejmé jako při ponížení sexuality žen u všech třech náboženství.
Všechna tři západní náboženství vytvořila Boha, který byl osobní. Osobní Bůh zároveň představuje riziko tím, že takovýto Bůh si vynucuje činy. Tudíž byla všechna tři náboženství nakažena jedovatými částmi uvnitř – tzv. konzervativní křesťané, sionisté a arabští fundamentalisté, kteří si přivlastnili právo popisovat „pravého“ Boha. „Rodinné hodnoty“, „islám“ a „posvátná země“ se staly myšlenkami, které představují nejnovější formu modlářství.
Je možné, že se proud mění. Vlivu katolické církve ubývá, zatímco lidé znovu objevují východní náboženství. Zakládají se církve bez pojmenování, které dnes mají desítky milionů členů. Potřeba člověka najít hlavní důvod vlastního bytí není vyřešena o nic víc než v časech Kristových. Náboženství jako základní lidská potřeba se nedá oddělit od kultury, politiky, umění, života. Čím více se dnes mluví o náboženství, tím méně se mluví o Bohu. Dnešní prázdnota a krize je stav, ve kterém lidstvo dlouho nevydrží. Musí vzniknout transcendentální princip Boha, pro který monoteistické a fundamentalistické idoly nestačí jako náhradní zdroje, a který neupřednostňuje spásu, ale usmíření, soucit a dobročinnost.