Začátek konce nebo konec začátku?

Pro Českou republiku bude rok 2002 rokem, jenž rozhodne, zda se chopíme svých možností  a dáme se cestou,  která povede k urychlením demokratizace země, nebo naopak.  Druhá alternativa představuje nejen pokračování  postkomunistických struktur a zlozvyků, ale dokonce jejich posílení a utvrzení.

Nemluvím tu o žádné abstraktní otázce,  ale o konkrétním boji. O boji mezi konkrétními osobami, o boji, který stále dává najevo svou existenci v podobě  finančních a korupčních skandálů, posilování politické nevyzpytatelnosti  a ukájení vlastního ega.  Ztělesněním toho všeho je předseda ODS Václav Klaus, který dávno potvrdil, že naprosto nehodlá respektovat  hranice politické korektnosti.  Nesnese totiž sebemenší dobře míněnou kritiku (jakou je i tento text), přičemž  usiluje o upevnění moci prostřednictvím kontroly médií (jeho pobočník Ivan Langer vede parlamentní mediální komisi). Klaus se dnes stal téměř nepoužitelným pro další vývoj demokratického procesu v České republice tím, že naprosto zapomněl, že má být tím, kdo pracuje nejen pro své voliče, ale pro nás všechny.

Přitom nelze říci, že Klaus nedovede rozlišit hranice politické korektnosti. Naopak, nejen že tyto hranice dobře zná,  zná i jejich přesné relace. Proto si dovolí  veřejně  se zastat  Vladimíra Železného, muže, jehož činy odsoudila mezinárodní arbitráž. Taková absurdní situace panuje právě díky statu quo, který vybudoval sám Klaus a ona parlamentní mediální komise. Nebo je to jinak? Že by pan Železný přece měl doklady v trezoru o švýcarském kontě ODS, doklady které by potopily  pana Klause?  Nebo je Železný  pouze loutkou, již drží v hrsti Klaus a neznámí investoři, třeba ruský kapitál z Karlových Var nebo peníze z tunelu IPB do jeho televize Nova?

Osud dvojice Klaus-Železný, jejichž krevní skupina je zřetelně stejná, se brzy rozhodne. Česká republika se totiž  nyní odvolává proti rozsudku, který rozhodl, že ČR porušila mezinárodní právní normy, čímž uškodila americkým investorům do Novy.  Zamítnuté odvolání  bude znamenat, že my občané budeme muset zaplatit Američanům až 450 milionu amerických dolarů. V tom okamžiku se Klausovi jeho přátelství se Železným vymstí. Nebude to asi přesně ta předvolební image, kterou si pan Klaus přeje. Nikoliv předvolební kampaň, ale uvedený rozsudek a veřejná reakce na něj tedy do značné míry rozhodnou, jaký bude směr vývoje.

Další rozhodující faktor souvisí s osobností příštího prezidenta republiky, se způsobem jeho volby, s rolí jeho úřadu v budoucnu. Václav Havel zatím nedělá dost pro to, aby vůbec připravil národ na svého nástupce, aby mluvil o tom, jak si představuje úlohu a úřad prezidenta.

Absence politika, který by se začal projevovat jako státník, který by předložil svoji vizi budoucnosti a jenž by odvrátil dosavadní „negativní pohodu“, vede k  vytvoření prázdného prostoru, s nímž se zatím zachází jako se zbožím pro politické koupě. Věřme tomu, že oposmluvní partneři ODS a ČSSD už dávno pracují na variantách  a, b, c  na téma, jak s prezidentským  úřadem zacházet a koho tam strčit. Příští prezident  bude tedy buď náš, nebo jejich. A s ním i budoucnost.

V případě, že už za pouhých šest měsíců nebudou volební strany opět respektovat mandát svých voličů a že součet hlasů dodá ODS a ČSSD majoritu,  můžeme s jistotou očekávat pokračování oposmlouvy a s ní spojené zkostnatění demokratického procesu v naší zemi.

Martin Jan Stránský