William a demokracie

Asi před sedmi lety jsem se u příležitosti oslav Dne nezávislosti jako obvykle ocitl v malostranské rezidenci amerického velvyslance. Kamarád mi tam představil kněze Williama Faixe, který stejně jako já pochází z New Yorku. Probrali jsme nejen New York, ale i Williamův pobyt v Polsku, kde sloužil sedmnáct let, než ho augustiniáni přemístili do kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Řekl mi, jaká to byla pro něj změna, odejít ze země, ve které se kněz téměř rovnal Bohu, do té, kde ateisté mají největší zastoupení v Evropě. Mluvil o tom s černým humorem, který jen částečně zakrýval zklamání z udivených reakcích jeho řádových kolegů u večerního stolu, když se ptal, kdy a kde vedou setkání s alkoholiky či nezletilými matkami.

Měsíc na to mi volal, celý rozčilený, že ho chce vidět kardinál Vlk. „Co mám dělat?“ „No přeci, jdi a dej vědět.“ Za pár dnů zavolal. Kardinál měl v ruce srolovanou Přítomnost, ve které byl velice nelichotivý článek o katolické církvi. Kardinál měl časopis od kolegy ze Strahova, který uvedl, že ho dostal od Williama. Kardinál se také ptal, jestli je pravda, že William má „nápady“, jako je zavedení diskusních klubů pro narkomany apod. Když William kývl, kardinál se naklonil a řekl: „Víte, my máme ledních sedm let problémy s Malou Stranou. Když jste tak chytrý, jmenuji Vás představeným celé Malé Strany. Můžete ukázat, co umíte.“

Dnes William slouží českou mši (s plným sborem) v 10 hodin a další v 11 hodin v angličtině. Do kostela se nedostanete, ledaže přijdete o půl hodiny dřív, Williamova kázání se stala legendárními. Když jsem se nedávno při setkání s kardinálem zmínil o Williamovi, řekl: „To je jeden z nejlepších kněží, jakého jsem kdy poznal.“

Občas sedím na kůru a hraji Williamovi na varhany. Dole vidím svého tátu krátce před tím, než zemřel, jak seděl ve vozíčku na mši. Vidím mého dědečka Jaroslava, když byl ministrem školství krátce před 1938 a když mu zakázali kontakt s kardinálem, tak šel na mši, posadil se do první lavice a kývnul kardinálovi, což znamenalo, že nebude respektovat přání bolševiků, aby zamítnul školám volno při církevním svátku. Vzpomínám si na otce Víta, který znal pět generací mé rodiny, když mi líčil, jak v půl jedenácté večer jako mladý kněz otevíral zadní dveře pradědovi Adolfovi Stránskému, který jako ministr žil ve Valdštejnském paláci přes ulici, a který si přišel dát „jen jednu skleničku“ s opatem. Sám se vidím, jak jsem stál u oltáře vedle rakve pana Kucharského, našeho nejvěrnějšího pracovníka, který tragicky zemřel, a jak jsem hledal slova při řeči k jeho rodině. Vzpomínám, jak se při velké mši konal křest, přičemž William zdvihl miminko a vykřikl: „Podívejte se na nejnovějšího člena naší rodiny!“ A obešel kostel a všem třem stům padesáti lidem – jednom po druhém – to dítě zblízka ukázal. Vidím své děti, jak ministrovaly Williamovi – Filípkovi se třásly ručičky nervozitou, Williamovi stářím, takže když se přelévala voda do kalichu, byl pěkný randál.

Neexistuje demokratická země, ve které církve a náboženství nemají jasné a důležité postavení. Nejde o víru v Boha, ale spíše o uznání principu víry. Právě to vede k přesvědčení, že demokracie a zákony s ní spojené jsou vlastně odrůdou těchto vyšších principů, ve které se musí věřit. Nelze tedy dobudovat demokracii v ateistickém prostředí.

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Americké listy

duben 2006

Přítomnost

zima 2005

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.