Vyhněte se demenci, zemřete včas

Stárneme. Nejen každý z nás jednotlivě, ale populace celkově. Kombinace lepšího životního standardu a vývoj moderní a preventivní medicíny znamená, že se délka lidského života zvyšuje. Ve středověku byl průměrný věk dožití kolem pětatřiceti let (i když byl ukřižován, Kristus zemřel jako poměrný „stařec“), dnes má každý druhý český občan reálnou šanci dožít se osmdesáti. To platí zvlášť u žen; muži žijí riskantněji, a proto umírají dřív.
Během posledních tisíciletí se homo sapiens vyvíjel poměrně dramaticky. Mohlo to připomínat rychlou jízdou tmavým tunelem bez světel, přičemž jsme mnohokrát narazili do bočních zdí a zůstali trochu odření. Důsledky neseme dodnes. Příkladem jsou bolesti páteře, jimiž dnes trpí každý čtvrtý člověk. Naučili jsme se totiž chodit jako dvounožci poněkud rychle, proto si určitá místa na naší páteři, která vznikla mnohem dříve a v jiných polohách, na nové postavení dosud „nezvykla“ a jsou architektonicky nedořešená. Dalším projevem evoluční „disharmonizace“ (výraz dávám do uvozovek, aby se evoluční biologové oprávněně nezlobili) je bolest žen při porodu. Tempo rozšiřování ženské pánve přestalo být schopno držet krok s tempem rozšiřování hlavy novorozence. Kde to skončí?
Darwinistická pravidla evoluce říkají, že co posílí schopnost přežití, dostane přednost a vyskytne se v příští generaci tak, aby organismus pokračoval dál ve stejné či lepší formě. Evoluce lidského mozku ale dosáhla stupně, při které je mozek schopen tato pravidla ignorovat, a dokonce postupovat proti nim. Na jedné straně jsme vymysleli způsoby, které mohou zničit celou lidskou rasu během pár krátkých okamžiků, na druhé posouváme hranici dožití stále výše.

Pokoušení evoluce

Zájem žít nejen lépe, ale i déle se nám může jevit jako přirozený. Od prvopočátku naší existence jsou naše dějiny a legendy plné pokusů najít „fontánu mládí“ či „elixír života“. Dnes snaha prodloužit život co nejdéle naráží na nové, dříve neznámé překážky. Sedmdesát procent Evropanů dnes spadá do kategorie 15-64 let, 16 procent lidí je starších 65 let. V roce 2030 bude v rozmezí 15-64 let 64 procent lidí, zatímco plné čtvrtině z nich bude více než 65 let. Počet lidí nad 65 let se téměř zdvojnásobí každou druhou generaci. Stále se zmenšující počet aktivních pracovníků bude tedy muset vydělávat nejen na sebe, ale na stále zvětšující se počet důchodců. Nejen, že důchodci nebudou pracovat, ale budou stát společnost čím dál víc.
Nemalý počet jich totiž bude dementní. Lidský mozek není ani připraven, ani schopen překročit určitou věkovou hranici bez postupného porouchání se. Čím je člověk starší, tím větší tato hrozba je. I kdyby bylo možné najít lék, který by zastavil stárnutí, takový vynález jistě nevznikne tak brzy, aby lidstvo zachránil před osudem, jenž mu hrozí.
Demence přestavuje závažnou pandemii přelomu tisíciletí. Od šedesáti let věku se demence vyskytuje dvojnásobně každých pět let: u lidí kolem 65 let to činí 6 procent, v 85 letech je to až 25 procent. Při rostoucím lidském věku se jedná o nejčastější onemocnění vůbec, nemoc má navíc obrovské zdravotní, sociologické a ekonomické důsledky. V roce 2003 stála péče o lidi s demencí celý svět asi 160 miliard amerických dolarů. Dovedeme odhadnout, kolik to bude v roce 2050. V České republice nejsou údaje přesné, ale na základě dat z Evropy lze předpokládat, že dnes u nás trpí středně těžkou či těžkou demencí kolem 120 tisíc lidí.

Příčin mnoho, lék zatím žádný

Demenci lze charakterizovat jako trvale postupující pokles součástí intelektu, zejména týkající se funkcí kognitivních (mysl a paměť) a behaviorálních (chování). Tento proces působí zhoršení až ztrátu funkčních schopností v oblasti pracovní a sociální. V pokročilých případech si člověk nejen nepamatuje jména a fakta, ale zapomene i jak se má obléct, jak má jíst. Stane se úplně odtržený od fyzické i mentální reality, tudíž zcela závislý.
Demence je symptom procesu, který má mnoho patologických příčin. Pro ně je společné, že postihují ty části mozku, které jsou důležité pro paměť a chování. Pouze 15 procent příčin demence (odstranění určitých toxických látek, které ničí mozek, třeba CO2; nedostatek vitamínu B12, snížená funkce štítné žlázy či chirurgické odstranění hematomu těsně pod lebkou) se dá vyléčit. Ostatních 85 procent patří mezi tzv. neurodegenerativní procesy, při nichž určité části mozku začnou pomalu a postupně ztrácet funkci. Tyto procesy mohou být spojené s jinou chorobou, jako je Parkinsonova nemoc, anebo mohou vzniknout samy od sebe.
Do této nešťastné kategorie patří nemoc, která má v průmyslově rozvinutém světě největší podíl ze všech, pokud jde o demenci. Je to Alzheimerova choroba, nemoc, která nemá jasnou příčinu, jednoduchou možnost diagnózy ani uspokojující léčbu. Odhaduje se, že Alzheimerovou chorobou na světě trpí kolem dvaceti milionů lidí, v České republice zhruba 76 tisíc.
První příznaky jsou nespecifické – nepatrná ztráta paměti, problémy s vykonáním běžných domácích úkolů, zhoršení orientace, změna osobnosti a nálady. Postupem věku začnou degenerovat určité části mozku, v nichž se začnou ukládat patologické proteiny, které tam nepatří. Ukládají se v okolí nervových buněk, a tím tyto buňky a jejich spoje poškozují. Zároveň dochází k úbytku acetylcholinu, který je hlavním „konduktérem“ impulsů mezi mozkovými buňkami. Mozek tak pomalu odumírá, přičemž se postupně zmenšuje.
Z lidí starších více než 85 let tím trpí každý pátý. Jako určitá ochrana slouží proti Alzheimerově chorobě vyšší úroveň vzdělání. Kouření, alkohol, poranění hlavy, deprese, vyšší krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu či lipidů a cukrovka riziko naopak zvyšují. Nedávný vynález léků, které zvýší či posílí hladinu acetylcholinu, může proces pouze zpomalit, ale konečný výsledek je stejný – do pěti let skončí pacient na lůžku v léčebně dlouhodobě nemocných. Mezi léky, které mohou nervový systém proti této chorobě chránit, patří ty pro snížení cholesterolu a možná i nesteroidní protizánětlivé léky. Žádný dramatický efekt jejich používání ale zatím nebyl doložen.

Nedořešený problém

V České republice je problém stárnutí – nemluvě o dopadu demence – nedořešen. Narozdíl od západní Evropy či USA u nás politická a společenská vůle zabývat se tímto problémem zůstává mizivá. V roce 2050 bude v České republice 55 důchodců na pouze 100 ekonomicky aktivních lidí. Nutná je tedy reforma penzí a změna povahy české polistopadové společnosti, která stále není ochotná uvažovat o zavedení mechanismů na zvýšení produktivity a integrace starších občanů, jak to udělaly jiné země. Třeba Americká asociace pro osoby v důchodu dnes sdružuje desítky milionů členů, kteří mají nejen obrovskou politickou lobbistickou sílu, ale i další výhody jako slevy na pojistném, nakupování či cestování nebo finanční poradenství.
Rostoucí míra věku dožití začíná ohrožovat naši budoucnost, přičemž se postižení důchodců demencí stane běžnou záležitostí. Bráno čistě vědecky, jsme biologický organismus, který má za hlavní úkol přežít, předat geny a pak zemřít. Demence tak slouží jako další evoluční mechanismus. Pro tento nevyhnutelný proces je zemřít ve „správný“ čas stejně žádoucí, jako narodit se.

Martin Jan Stránský je neurolog a vydavatel Přítomnosti.