Volejte opraváře televizorů!

Při posuzování dnešního stavu České republiky je zřejmé, že stojíme před těžkými časy. Ty postihnou téměř každý aspekt našeho života.

Zaprvé ekonomická fakta: inflace a nezaměstnanost (dle nejnovějších údajů ministerstva práce může postihnout půl milionu lidí) rostou, zatímco reálné mzdy a produktivita se snižují.  Veškeré možné politické kroky, jež mohou v současné situaci pomoci, zůstávají podmíněny souhlasem opozice, která může nejen zamítnout vládní návrhy, ale i vládu samu rozpustit odmítnutím dosavadní tolerance. Vládnoucí sociální demokraté jednají jako slon v porcelánu, jako by si ani situaci neuvědomovali: navrhují deficitní rozpočet, snížení parlamentních a senátních výdajů, ale výdaje na vedení vlády chtějí zdvojnásobit.

Ani v diplomacii se sociálním demokratům zatím nedaří: premiér Zeman začal porovnáváním určitých Němců s fašisty, následovalo neuvěřitelné tvrzení ministra Svobody, že Rádio Svobodná Evropa nepřispělo k urychlení pádu komunismu, a nyní jsme se dozvěděli o netrpělivosti našeho velvyslance v Bulharsku, který vozem přejel nohu bulharskému celníkovi.

Naše politická, společenská a ekonomická budoucnost nás skutečně – a konečně – dohonila. Nicméně vzdor vší nezkušenosti, aroganci a netrpělivosti sílí pocit, že skutečně nastal čas seriozního jednání. Dosavadní hospodská debata – debata o všem a o ničem – se stává postupně neatraktivní a nahrazuje ji diskuse, v níž dosažení seriozního a poctivého řešení je prioritou. Potřeba dohodnout se – i přes polaritu názorů – začíná být chápána alespoň intuitivně.

Na uvedené skutečnosti navazují výsledky nedávného průzkumu institutu výzkumu veřejného mínění (IVVM), který požádal veřejnost o posouzení kreditu různých povolání a profesí.  Podle předpokladu na prvním místě skončili lékaři, profesoři a vědci. Pozoruhodné bylo, že z uvedených 27 míst získali poslanci až 23. místo a duchovní 24., na žebříku níže než seřizovači (19.), bankovní úředníci (21.) a opraváři televizorů (22). I když se tyto výsledky zdají neuvěřitelné, jsou jistým barometrem dnešní české společnosti, která si svých poslanců a kněží váží ve skutečnosti míň, než televizních opravářů. Důvody, které stojí za nynějším hodnocením, jsou jak zřejmé, tak skryté; patří mezi ně komunistická minulost, tradiční český cynismus a silná ateistická tradice.

Nicméně jedna věc je jistá: pokud se mají napravit negativní důsledky naší minulosti, cesta nevede přes ekonomická a politická opatření, ale přes reformu společnosti. Tak, jak jsou hodnoceni v téměř každé dospělé západní demokracii, musí i naši kněží a poslanci dosáhnout vyššího společenského hodnocení než opraváři televizorů. Teprve až ti, kteří by měli mít naší důvěru, si ji zaslouží, a jedině poté, co my sami jim tu důvěru ochotněji poskytneme, budeme moci říci, že Česká republika je konečně na té správné cestě. Právě totiž zasloužená důvěra je to, oč musíme stát a co musíme oceňovat na prvním místě.