Vadná (zdravotnická) logika

České zdravotnictví ročně spotřebuje na dvě stě miliard korun. Debata o tom, jak šetřit, má určité styčné body, mezi které patři otázka finanční spoluúčasti pacienta. Nová úhradová vyhláška nařizuje spoluúčast pacienta převážně při doplácení na určité léky. Někteří argumentují, že pacienti by měli mít víc legálních možností si připlatit za vlastní nadstandardní péči, ale že tyto možnosti neexistují.

Tento argument je zavádějící. Uznává chybný status quo, při kterém stát zásadně selhává. Více než deset let poukazuji na neschopnost jak našich zákonodárců, tak lékařské komory konečně definovat, co to vlastně je základní zdravotní péče. Za předpokladu, že chceme nadále mít sociální zdravotnictví, první krok musí být definice tzv. standardní péče, tedy toho, co stát zaručuje. To, co finančně nekryje (ať se jedná o léky, služby, jednolůžkové pokoje apod.), se automaticky stane nadstandardní, lépe řečeno mimo standard.

Povinností každého státu je dodržovat kvalitu a rozsah zdravotnických služeb, které zapadají do dohodnutého standardu. V případě, že pacient či zdravotník/zdravotnické zařízení se dohodnou na službě, která není kryta státem, jejich dohoda nemá jiný charakter než ryze soukromý. Nejde tedy o legální možnost, ale pouze o svobodnou mimosystémovou volbu obou stran.

Důležitější ovšem je, jestli máme dovolit, aby státní zaměstnanci/zdravotnická zařízení vůbec měli možnost jednat de facto jako soukromé subjekty a nabízet služby, které vedou k nekontrolované a nežádoucí stratifikaci státního systému. Otázka získání luxusního pokoje ve státní nemocnici, stejně tak jako nabídka „lepší ortézy, která víc vydrží“, by měla být bezpředmětná v systému, který údajně má nabízet to nejlepší všem.

Tady narážíme na nejpodstatnější argument pro posílení nejen soukromého sektoru, ale pro zrod soukromého připojištění, při kterém nikoliv stát, ale zainteresovaní pacienti, zdravotníci/zdravotnická zařízení a přetransformované pojišťovny mohou mezi sebou konkurovat – pacient se rozhodne podle nejnižší ceny za nejlepší nabídku, což znamená brzdění výdajů a zefektivizování systému. Naše zdravotnictví nutně potřebuje stratifikaci, která dá pacientům možnost být nezávislí na státní službě, přičemž při placení zdravotních daní všemi občany bude mít státní kasa více peněz pro méně spotřebitelů, což povede ke zkvalitnění státní sítě.

Pokud jde o doplácení pacientů na léky, je fakt, že musíme šetřit – výdaje na léky tvoří nejrychlejší růst deficitu ve zdravotnictví. Je ale chybné uznat logiku (či vyhlášku), která tvrdí, že hrazení se má dít uvnitř systému (což povede ke značnému zvýšení byrokracie) a nikoliv mimo něj.

Čeští pacienti navštěvují svého lékaře sedmnáctkrát do roka (evropský rekord), převážně kvůli obnovení receptu na běžné léky, které se dají na Západě koupit bez receptu v každé lékárně. Tyto léky nemají být státem hrazené (jedině pro důchodce či lidi na sociální podpoře) a mají být k dispozici v lékárnách a drogeriích bez receptu. Kdybychom tento krok spojili s možností automaticky obnovit určité recepty bez další návštěvy lékaře, dosáhli bychom bezbolestného a efektivního snížení obrovské části zdravotnických výdajů.

Státní zdravotnictví nepotřebuje větší finanční spoluúčast pacienta. Potřebuje šetřit a zeštíhlit.

Martin Jan Stránský