Ultimátum českému myšlení

V šedesátých letech napsal Bob Dylan píseň o tom, že „časy se mění“. Odpovídala tehdejší náladě i událostem – v šedesátých letech procházela americká společnost velkými změnami. Na rozdíl od Američanů musely národy na druhé straně železné opony čekat na podobné období dalších pětadvacet let. Toto zpoždění zůstává i nadále velmi zřetelné, projevuje se i ve výrazech typu „musíme dohonit čas“, které používají nejen západní návštěvníci, ale i my sami.

Donedávna tikaly hodiny změn na Západě různě – některé zpomaleně, jiné běžely rychle a přesně. Dnes už to neplatí.  S příchodem globalizace se zjistilo, že ve světě existuje pouze jedna časomíra. Vytvořily ji ekonomické síly Západu a udržují ji v běhu za pomoci neustálého technologického pokroku. Právě tato časomíra nám nastaví tempo změn na naší cestě do příštího století. Ozubená kolečka v tomto stroji se nazývají „expanze NATO“, „rozšíření Evropské Unie“ a „jednotná evropská měna“.  Jejich použití je ale závislé na politické vůli. Aby se taková vůle prosadila, je třeba, aby národ udržoval křehkou rovnováhu mezi nezbytnou ekonomickou expanzí do světa na straně jedné a zachováním národní identity a upevňováním demokratických principů na straně druhé. V zemích, jako jsou Jižní Afrika a Severní Irsko, tato vůle již zvítězila. Na Slovensku, v Kosovu a v Palestině dosud ne.

S tímto těžkým úkolem dnes zápasí i naše země. Při posuzování naší časomíry jsme ale zjistili, že není v pořádku. Komunisté ji totiž vůbec neudržovali, nikdy ji nenatáhli, a nakonec z ní vykradli všechny součástky, které ještě nestihly zrezavět. Nový režim se jí rychle chopil a hned natáhl, aniž by ovšem zajistil nezbytné opravy. Tento náš hlučný vrzající „časostroj“ tedy běží, i když poněkud krkolomně a nepravidelně. Vedle něho ovšem pracuje – tiše, přesně a neúprosně – elektronická digitální časomíra budoucnosti. Jsou určité náznaky, že si jí konečně začínáme všímat. S výjimkou demagogů z řad komunistů a republikánů se všechny hlavní strany naší země zavazují k integraci do NATO a EU. Koordinační komise k tomu účelu již byly zřízeny a pracují.  Zákony nedávno schválené parlamentem, týkající se posílení pravomocí centrální banky, možnosti odpisovat z daní splátky hypotéčních úvěrů a také nově založená povinnost úřadů zveřejňovat informace, mohou sloužit jako dobré příklady této naší zvýšené pozornosti.

Co stále chybí, je rozhodující krok mezi vědomím o nutnosti změn a skutečnou transformací. Bude to těžký krok, neboť ve společnosti jsou hluboce zakořeněny vlastnosti jako sobeckost, xenofobie a vyhýbavost, špatně maskovaná různými racionalizacemi. Tyto obranné mechanismy podporující uzavřenou mentalitu jsou v české společnosti velmi zřetelné – nedávná zpráva, že Velká Británie i Kanada poskytly našim občanům azyl z důvodů jejich politické a společenské perzekuce v České republice, byla u nás přijata se zívnutím a výmluvou.  Kdyby se v Americe, ve Francii nebo v Německu dozvěděli podobnou zprávu, znamenalo by to okamžitou vládní a společenskou krizi.

K urychlení nezbytných změn musí nastat dvě věci. Za prvé, nejdůležitější je vytvořit justiční systém, který bude pracovat efektivně a který bude zaručovat rovnost pro všechny občany. Schválení novel daňových zákonů, zakládání komisí pro integraci do euroatlantických struktur i dobře míněná, ale nepromyšlená gesta (jako je prezidentovo nedávné udělení milosti romským útočníkům) nesmí odvrátit naši pozornost od hlavního úkolu: musíme vytvořit funkční a efektivní justiční systém. Teprve potom můžeme využít náš plný potenciál, který spočívá nejen v možném zlepšení ekonomické situace, ale především v posílení občanského sektoru. Za druhé, politici, představitelé národa i občané by neměli být pořád jen zahleděni do sebe. Ti, kteří tak činí, nesmí být zvoleni, ani připuštěni zpět k moci. Nová, široká vize, podporovaná konstruktivní diskusí, musí nahradit zapáchající ideologickou rétoriku, sloužící pouze české malosti. Naší prioritou se musí stát vytvoření funkčních systémů, nikoliv pouze léčení symptomů.

Při našem úsilí „dohonit“ Evropu a Západ dříve nebo později zjistíme, že náš těžkopádný rozvrzaný stroj na měření času nikdy nedohoní digitální časomíru. Jakékoliv dílčí opravy totiž nepomohou. Pak bude záležet na tom, zda si přiznáme další fakt – že totiž náš starý stroj je třeba vyhodit a že se musíme naučit počítat čas podle nového.

To je ultimátum, před kterým dnes stojíme.

Publikováno:

Přítomnost

červen 1998

Kontakt

MUDr. Martin Jan Stránský

Národní 9, Praha 1

Kontaktní osoba:

Jitka Bayerová – asistentka

Tel.: 222 075 101

Copyright © 2024 All Rights Reserved.