To jsem já

Jsem šťastný, že se mi podařilo splnit sen svého otce a dědečka, kteří bojovali za svobodné Československo. Uzavřel jsem tak jeden kruh a otevřel další. Podařilo se  renovovat tradice i majetek; zajistil jsem přežití námi založených Lidových novin, po dědečkovi jsem obnovil prvorepublikový časopis Přítomnost. Podařilo se zajistit pokračování slavné Topičovy galerie,  nad kterou se založila Poliklinika na Národní, další lékařské ordinace a profesní kanceláře, ve vedlejší budově se obnovila slavná Národní kavárna.

Profesí jsem neurolog a internista.  Jsem stále na fakultě Yaleské univerzity, i když trvale žiji a pracuji v Praze. Mým zájmem jsou práva pacientů a zefektivnění zdravotnických systémů, mou specializací je vývoj lidského mozku, jak myslí, jak rozhoduje, a jak se učí. O tom přednáším po celém světě, převážně o negativních efektech moderní technologie a sociálních sítí na mozek, hlavně u dětí, ale i o vývoji společnosti z pohledu naší evoluce a budoucnosti.  Na Slovensku jsem měl klíčovou roli pro zákaz mobilních telefonů ve školách, u nás se o to snažím. 

V politice funguji jako družice, která občas někde přistane. Jako poradce jsem sloužil řadě ministrů a organizací; aktivně jsem spolupracoval s Václavem Havlem a Petrem Pavlem.  V zastupitelské službě pro občany Prahy 1 se mi podařilo realizovat pomník Milady Horákové ve Sněmovní ulici, kolem kterého musí chodit komunisté do Poslanecké sněmovny.

V neposlední řadě se mi daří i psát. Zrovna jsem dokončil svůj velký životní opus Perspektiva – vzestup a pád lidské mysli, který letos vyjde v českém i anglickém jazyce.  V černé komedii Deník doktora z Mrnic (Kosmas) jsem popsal události kolem mé nedělní lékařské praxe (přes ulici od hospody) na malé vesnici.  Před deseti lety se tam ze mě stal i vinař, vinarstvizelivka.cz, což zcela prohloubilo můj vztah k přírodě. Doporučuji každému, aby alespoň jednou v životě sám vypěstoval něco z toho, co jí.

Od malička na něco hraju, dnes na klavír a skotské dudy, které vytáhnu na chatě při západu slunce. Největší potěšení ale mám ze své rodiny, z mých tří dětí, Jana, Filipa a Anny, a z vnoučat Máji a Maxe. Jsem hrdý na to, že mé děti mají blízký vztah k naší zemi a k naší rodinné tradici, ve které jsou odhodlané pokračovat.