Sůl do rány

Během své inaugurace si náš znovuzvolený prezident vysloužil odchod poslanců tří politických stran. Ještě ani nebylo po projevu a internetové servery už poukázaly na to, jak využil – resp. zneužil – projev, ve kterém na sakrosanktním podiu Pražského hradu znovu jmenovitě útočil na své oblíbené terče. Po projevu se jako správný věřící (neříkám v čem) vydal na slavnostní mši.

Snad nejlépe to vystihl ve zprávě, kterou mi poslal hned po projevu, můj kamarád z Ledče nad Sázavou. Když prý přivedl svou desetiletou dceru před televizi, aby jí ukázal inauguraci jakožto symbol státnosti a hrdosti, tak se na něj po chvíli podívala tak, že ji musel od obrazovky raději odvést.

Tímto začíná další etapa přisypávání soli do otevřené rány naší rozdělené společnosti. Rada z úst prezidenta a jeho poradců zní, že se všichni ti, kterým se nelíbí (tedy ti, kteří ho nevolili), mají s jeho dalším prezidentováním smířit a hlavně že už mají přestat žvanit a stěžovat si. Vždyť šlo o demokratickou volbu – tedy o stejný proces, kterým byli zvoleni i další zástupci. Ti zvolili poslance Ondráčka z KSČM (esenbáka, který mlátil bezbranné opoziční demonstranty v roce 89 a dodnes se za to nestydí) a umožnili tak, aby byl zvolen do vedení Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Jenže následoval další fenomén demokracie – probuzení lidu. Stejně jako v minulosti, tisíce lidí v deseti městech vyšli do ulic a pan Ondráček odstoupil. Za vše mohla ta „demokratická žumpa“, jak nás spodních deset milionů sám nazval.

Všechno se vším souvisí. Demokratická žumpa Ondráčka se rovná novinářské žumpě Zemana. Jak pan Ondráček, tak pan Zeman znají a tvoří své žumpy. Jsou to žumpy českých občanů, kteří mají děti. Rodiny, které trpí nezaměstnaností. Volí, a třeba i nevolí. Jsme to my, český národ: malé, velké, střední žumpy, viditelné a neviditelné. Jsme tu, abychom byli vzorem pro nálepkování těm, které jsme zvolili do funkce a kterým platíme za to, aby nás reprezentovali.

Anebo nejsme?