Soupisy

Na přelomu roku obvykle bilancujeme, tedy sestavujeme jakési veřejné i soukromé soupisy toho, co se nám podařilo a toho, co třeba zlepšit. Zdá se mi, že délka a obsah těchto seznamů jsou dány spíše momentální náladou než skutečným stavem věcí. Přesto je jako svého druhu rezoluce vážně a slavnostně vyhlašujeme při silvestrovském slavení. A druhý den na ně zapomeneme.

To potvrzuje existenci jedné z nejdůležitějších lidských potřeb: katalogizovat všechno možné do příslušných soupisů. Jsme jediní tvorové Boží, kteří dokáží spojovat nejen jednotlivé myšlenky, ale i celé seznamy nejrůznějších položek – to proto, abychom dokázali svět vnímat netoliko retrospektivně, ale i perspektivně. Zlom jednoho roku v druhý k tomu nabízí skvělou veřejnou příležitost.

Význam některých událostí roste tím, jak zůstávají ojedinělé, jiné se naopak stávají pozoruhodnější, jestliže se opakují. To druhé platí o událostech roku 1995, které měly jedno společné: mír. V jejich soupisu najdeme nikoli jeden, ale hned tři konflikty, které byly pokládány za neřešitelné: severní Irsko, Izrael vers. Palestina a Bosna a Hercegovina. Neřešitelné se tyto konflikty zdály proto, že byly rozněcovány náboženským a etnocentristickým zaujetím. Nakonec se však jakési jejich řešení našlo. – Pokud bychom pořizovali podobný seznam za posledních pouhých šest let, museli bychom doplnit ještě nastolení míru na Haiti, pokojný rozchod dvou národů ve středu Evropy, klidné předání moci v Jihoafrické republice a nenásilné osvobození desítek milionů lidí z područí totality. To všechno se stalo za necelé desetiletí.

A tak je možné, že poslední desetiletí tohoto tisíciletí se stane nejpozoruhodnějším a nejdůležitějším desetiletím nejen tohoto století a tohoto tisíciletí, ale možná celých známých dějin lidstva: tím, že nejen potvrdí existenci společného zájmu lidstva na míru, ale navíc také schopnost lidí takový zájem prosadit.

Na cestě ke „globální vesnici“ zdají se události v jedné části světa stále častěji ovlivňovat myšlení a politické postupy v jiných částech světa. Když ne přímo a aktivně, tedy alespoň nepřímo a pasívně. Na pozadí takovéhoto vzájemného ovlivňování stoupají šance lidské potřeby porozumění, a nikoli etnocentrismu; míru, a ne války.

Martin Jan Stránský