Sněhurka a třicet trpaslíků v lese českého zdravotnictví

Ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Pavel Horák a šéf správní rady (SR) Marek Šnajdr jsou pryč. Tím, že naši politici nikdy nedovedou dělat dvě dobré věci za sebou a proto, že každý z nich je expertem ve všem, jedná se o přestupu Šnajdra do správní rady Českých drah, aby i tam došlo k (ještě většímu) zneužívání veřejných peněz. Ale o tom tento článek není. Pro české zdravotnictví se stala velmi dobrá věc, ale další kroky musí následovat.

Jen pro rekapitulaci: na základě hloubkové kontroly, která dokázala škodu přesahující 450milionů Kč na projektu elektronických zdravotních knížek IZIP (který VZP objednala bez výběrového řízení) podal ministr Heger na VZP trestní oznámení. Do vyšetřování se zapojil Interpol a začal prověřovat vazby lidí figurujících v projektu ze zahraničí. I přes trestní oznámení a finanční propad VZP, přidala správní rada VZP Horákovi k jeho měsíčnímu platu 200.000 Kč ještě roční bonus s baťovskou částkou 795.000 Kč – hrazeno z kapes občanů. 23 let po revoluci správní rada největší zdravotnické organizace v České republice odmítá to, co platí všude jinde: při finanční ztrátě se bonusy nedávají. V případě veřejných peněz to platí dvojnásobně. Dnes již bývalý předseda správní rady Marek Šnajdr (ODS) obhájil Horákův bonus tím, že nebyl vyplacen z fondu zdravotní péče, ale z fondu pro administrativu. To, že každá koruna, kterou VZP dostane, je z kapes občanů, Šnajdra nezajímalo.

Správní rada VZP je orgánem složeným převážně z politiků, kteří jsou jmenováni na základě zvolených poměrů stran ve Sněmovně, nikoliv na základě potřebné zkušenosti a expertízy. Tím se dokonale prolíná moc zákonodárná s mocí výkonnou. Z organizace, která se má řídit dle finančních kritérií se stala organizace, kde členové správní rady používají vlastní členství jako dojnou krávu pro osobní obohacení a politikaření: dej mi více peněz a lepší smlouvy s nemocnicí v mém kraji. Pokud budu podporovat Tvoje nemocnice, co mi za to dáš? To paralyzuje nejen pojišťovnu, ale celé zdravotnictví.

Takto tedy hospodařili (rozumí se, vezli) Šnajdr, Horák a celkem 30 mudrců správní rady VZP. Personální změny ale nestačí. Nyní musí nastat následné další kroky:

Platíme každému z třiceti členů správní rady VZP 12.000 Kč za každou jejich účast při zasedání správní rady. Pro porovnání: mezinárodní pojišťovna AETNA (s každoročním obratem 660 miliard Kč) má ve své správní radě 12 členů. Osm z nich jsou prezidenti celostátních či nadnárodních bank nebo firem, zbývající čtyři jsou mezinárodně uznávané autority na zdravotnické systémy. V Anglii je téměř celý zdravotnický systém veden jednou organizací (NHS), v její správní radě sedí třináct členů. Jako první další krok v reformě našeho zdravotnictví se musí zakázat všem politikům sedět ve správních radách (nejen) státních pojišťoven stejně jako je tomu všude jinde ve světě. Tím se omezí korupce a manipulace. Jako druhý krok se musí redukovat absurdně vysoký počet členů správní rady VZP (a státních organizací vůbec). Jako třetí krok musí být členové správní rady odměňováni pouze na základě nejen hospodářského výsledku, ale i plnění předem stanovených cílů.

Zdá se, že ministr Heger těmto krokům rozumí. „Bylo by lépe, aby bylo ve správní radě méně politiků a více odborníků. Řízení takové společnosti je náročné a měli by tam být lidé, kteří tomu rozumí… Kromě počtu členů jsme navrhovali do tezí nových zákonů, aby členové správních rad měli zodpovědnost.“ Konečně.

I přes to, že MZ podalo trestní oznámení na šéfa VZP Horáka, muselo s ním jednat dál, aniž by byl okamžitě odvolán. „Jestli si někdo myslí, že odvoláním deseti úředníků správní rady a dosazením deseti jiných zachrání zdravotnictví, to tedy ne. To není o výměně toho, kdo řídí, ale ten, kdo řídí, musí vědět, co dělat,“ nedávno shrnul člen SR Boris Šťastný (ODS). Má pravdu, ale jen částečnou. Ten, kdo řídí, musí mít možnost řídit. Právě proto musí zmizet bermudský trojúhelník, který tvoří VZP, MZ a vláda. Není možné, aby MZ respektovalo vládní program a určovalo směr zdravotnictví, včetně jeho financování, aniž by mělo aktivně zaručenou spolupráci zdravotních pojišťoven. Proto je nezbytné upravit pojišťovny na úřad (jako je třeba Česká správa sociálního zabezpečení), který bude pod přímou kontrolou MZ nebo ministerstva financí, anebo zestátnit pojišťovny na finanční instituce s postavením národní zdravotní služby.

Jak je možné, že za stejný výkon (např. operaci žlučníku) dostane od stejné zdravotní pojišťovny jeden poskytovatel o 10.000 Kč více než druhý? Jako další krok je nezbytné zveřejnění všeho, co pojišťovny dělají, od smluv až po veškeré hospodaření. Když si chceme koupit pračku, jet na zájezd nebo vybrat restauraci, máme k dispozici moře dat k porovnání. Když se jedná o hodnocení nemocnice či lékaře, pojišťovny nás drží ve slepotě. Proč asi? Je nezbytné vrátit se k projektu Akord, který zavedl pro VZP MUDr. Pavel Vepřek, v němž se porovnávají výsledky jednotlivých lékařů, včetně toho, jak si sami stojí v přímém porovnání s kolegy, co se týká výdajů, úspěchu léčby atd. Bez takového projektu se přece národní kvalita péče nikdy nedá zlepšovat.

Proto chce MZ na počátku příštího roku předložit novelu pojišťovenských zákonů, včetně zákonu o veřejném zdravotním pojištění, v nichž zakotví mimo jiné pro pojišťovny i povinnost zveřejňování smluv. To je sice dobré, ale podstatnější je zeptat se: když k dnešnímu dni existence více než jedné zdravotní pojišťovny (zavedeno s účelem „konkurence“) vůbec nevedla a nevede k šetření jediné koruny, proč má být více než jedna zdravotní pojišťovna a k čemu ty ostatní vlastně jsou? Proč se má zdravotní péče vůbec kupovat od poskytovatelů prostřednictvím pojišťoven, které pouze přerozdělují peníze od státu a ponechají si (v případě VZP zpronevěří) určitou část? Jako další krok je nezbytné nastolit systém, kde konkurence více než jedné zdravotní pojišťovny vede ke zvýšení efektivní péče a k šetření (rozumí se redukce veřejných výdajů). Nabízí se dvě cesty: ponechat jednu hlavní pojišťovnu (státní „síť) pro všechny občany a transformovat ostatní pojišťovny na soukromé, u kterých by se libovolně mohli (ale nemuseli) občané připojistit na pokrytí nadstandardních služeb, které nejsou hrazené státem. Tento krok zároveň vyřeší velice choulostivou právní otázku, že ve státu, kde všichni občané platí za zdravotní péči, pouze někteří dostanou „nadstandardní“ péči, jejíž poskytovatelé jsou placeni státními penězi i od těch nejchudších. Pokud zůstane více, než jedna státní pojišťovna, nabízí se transformace smluvních vztahů na přímou konkurenci jako cesta druhá: žádná pojišťovna by nesměla odmítnout smlouvu s žádným zdravotníkem či poskytovatelem. Pojišťovny by směly vyjednávat marži hrazení péče u každého zdravotníka/poskytovatele jednotlivě. Lepší lékaři/poskytovatelé s lepšími výsledky (lépe a rychleji vyléčený pacient = šetření nákladů) by dostali vyšší marži (stát by určil minimální), ti horší nižší.

Pokud se uvedené body nevyřeší, zdravotnictví v České republice nezačne fungovat jako systém, ale bude nadále seskupením mocenských struktur, ze kterých každá bojuje pouze za své. Cesta k další reformě ve změně vedení VZP začala, ale musí pokračovat posunutím systému pojišťoven k jejich zestátnění a k redukci a zároveň k větší konkurenci týkající se nadstandardních a soukromých služeb.

MUDr. Martin Jan Stránský MD