Škárka a Kočí do první řady!

Podtitul: Vývoj demokracie v Čechách

Demokracie je závislá na tom, jak stará je. Spojeným státům trvalo 150 let od jejich založení, než se vypořádaly s prosáklou korupcí, která ovládala jednotlivé státy i velká města. Není to 70 let, co běloši věšeli černochy kvůli jejich barvě pleti. Poslední takovýto případ se stal dokonce před třinácti lety. Tomáš Garrigue Masaryk to viděl optimističtěji – tvrdil, že bychom se mohli stát skutečně demokratickým státem za 50 let svobody. Nejsme ani v polovině cesty.

Polistopadová propast mezi občanem a politikem – politikou je větší, než kdy jindy. Minulý týden vyrostl na pražské Kampě „hřbitov“ pětadvaceti dnešních politiků. V anketě v MFD prohlásila prozíravá malá holčička, že si přeje návrat krále, „protože je lepší, než když je zmatek a demokracie.“

Dnes sledujeme politiky a oni nás. Máme s nimi něco společného? Co vůbec chápou? K dnešnímu dni Václav Klaus nepoužil slovo „korupce“ ani jednou. Je to asi pod jeho rozlišovací schopnosti. Věřím, že nejen pod jeho. Mezi politikem a občanem totiž není takový rozdíl. Ten první vychází z kotle společnosti. Rozdílem je, že ten první pak začne bojovat o výhru, zatímco ti druzí bojují o pravdu.

Máme o co se opřít? Co se týká slavné tradice první republiky, jak nedávno psal Václav Žák, kromě toho, že TGM nekradl propisky, mezi politikou první republiky a dnešní nebyl žádný rozdíl. Během dvaceti let tam bylo třináct vlád. Můj otec jako poslanec dostal facku ve sněmovně proto, že nedokázal přeskočit lavici během rychle šířící se rvačky. Vše řídil TGM z Hradu mnohem rafinovanější intrikou než současný prezident, možná proto, že používal inteligentnější a kultivovanější poradce. Co se týká dneška, vyhnání elity, ateismus nebo vymlácení morálky komunisty jsou známé fenomény, ze kterých každý přispívá ke krizi.

Prolomili jsme rekord 20 let svobody první republiky, ale problémy se neřeší. Bez jejich řešení nemůžeme řešit sami sebe. Možná proto ta propast a pocity zoufalství.

Na současné křivce demokratického vývoje stojíme před dvěma hlavními překážkami. Ta první je, že neexistují zpětné vazby, pouze zpětné hrozby. Ta druhá je, že nevíme jak popsat a držet se toho, co je správné a co není. V České republice má pravda velice těžký život.

Aby se posílily zpětné vazby, stačí pár zásadních kroků. Tím nejzásadnějším jsou přímé volby. Přímé volby nabízejí vyšší legitimitu a zodpovědnější chování pro zvoleného tím, že zvolený „patří“ lidem a ne politikům. To platí zvlášť u prezidenta, kde jeho přímá volba posílí nejen instituci (prezident nebude zvolen přes politické handrkování a s pomocí komunistů), ale nabídne možnost pro klíčové dirigování správným směrem. Pokud nový prezident začne spojovat a ne rozdělovat, splní nesmírně důležitou a (v současné době) chybějící roli dirigenta vytváření české polistopadové národní identity.

Přímé volby se ale musí zavést i v jiných instancích. Občané by měli rozhodovat o tom, kdo se stane hlavním státním prokurátorem. Krajští šéfové policie, krajští soudci a všichni starostové by měli být přímo voleni lidem, jak je to zvykem v jiných zemích. Tím se oddělí administrativní moc a justice od té politické, což dále posílí přímé vazby a přímou zodpovědnost.

Aby se zpětné vazby dále posílily, musí jich být méně. Dnes nikdo netuší, kdo za něj dělá co a kde. Setrvávající komunisticko-habsburský sklon řešit věci prostřednictvím neustálého rozdávání funkcí a rozdělování nás škrtí k smrti. Když nám EU převzala mnoho z toho „hlavního“, nepotřebujeme přece mít dvojnásobek státních úředníků po přijetí do EU, než před vstupem. Stačí polovina. Ministerstvo vnitra, které bylo od revoluce příčinou ničeho jiného než handrkování, intrik, korupce a nechutné politizace, by se mělo zrušit a proměnit na Ministerstvo pro veřejné záležitosti. Staralo by se o – hádejte – občanství, emigraci/imigraci, práci/pracovní poměry a sociální věci. Bezpečnost by se přesunula na ministerstvo obrany. Ministerstva životního prostředí, dopravy a zemědělství by se sloučila stejně tak jako ministerstvo místního rozvoje a průmyslu s ministerstvem obchodu. Školství a kultura přece také patří k sobě. Vcelku by jich zůstalo osm. A dále žádní vicepremiéři pro boj s korupcí a další nesmysly – nemá to proboha dělat ministerstvo spravedlnosti? Počet senátorů by se zredukoval na dva z každého kraje (bez ohledu na počet občanů), počet poslanců na jednoho na každých 10.000 občanů, tedy na 101. To úplně stačí. Vždyť je nás méně, než žije lidí v Londýně.

Náš současný systém koaličních vlád je cesta do pekla. Je to magický způsob jak odradit každého voliče, když zjistí, že strana, kterou volil, je najednou spjata a závislá na chování odpůrce-partnera. Neúspěchy se přehazují na jiné, zatímco úspěchy se berou za své. Nejmenší strany drží celou vládu jako rukojmí tím, že je jim dán aritmetický klíč (a s ním neuvěřitelně disproporční moc) pro tvoření koaliční většiny ve sněmovně. Ať jedna strana ručí za vše a ať ji ostatní hlídají a s ní soupeří. Takto zacházet s politickou zodpovědností dovede ale pouze několik zemí a to tím, že je u nich přímá volba všech poslanců a senátorů, což zároveň anuluje fenomén „přeběhlíků“.

Aby se rozhodovalo mezi tím, co je správné a co není a na základě toho se postupovalo dál, musí platit to, jak tvrdí Václav Žák, že se budou definovat a dodržovat formální role, vztahy a pravidla. Podívejme se, jak to funguje při současné vládní krizi. Dnes je (již bývalý) ministr Bárta obviněn, že chtěl propojit politiku a podnikání. To je ale ve světě běžné, stejně tak úspěšně činili Rockefeller, starý Kennedy a celá rodina Bush. Jen u Bárty jde tentokrát o bezpečnostní firmu ABL.

Za to, že tvrdili, že se je Bárta pokusil uplatit, byli členové Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí za „trest“ a bez řádného procesu vyloučeni z Bártovo strany a sněmovnou posazeni do poslední lavice. Naše osvícená média ihned přidala panu Škárkovi a slečně Kočí nálepku „přeběhlíků,“ a to i přes naprosto zjevný fakt, že to byli oni, kteří upozornili na korupci a byli za to vyhozeni. Naše média totiž dovedou mlžit pravdu mnohem více než politici.

Kauza pana Škárky a slečny Kočí je přesným symbolem toho, co se děje v naší společnosti a politice. Fragmentace faktů, tvoření intrik a mlžení. Právě pro to by měli pan Škárka a slečna Kočí sedět v první řadě poslanecké sněmovny, před celým národem, nikoliv v poslední. Když jsem se pana Škárky ptal, proč bral peníze od pana Bárty, odpověděl mi: „Byl jsem stejný jako on.“ Buď se jeho vyjádření nakonec ukáže jako oprávněné a jeho krok jako čestný, anebo bude vnímáno jako rafinovaný a cynický čin.

Místo toho, aby se všichni soustředili na nalezení pravdy prostřednictvím rychlých a otevřených formálních procesů (tj. funkční justiční systém, podpořen dodržováním morálních pravidel), presumpce neviny se potlačuje, hlavní aktéři se přesazují do zadních lavic a hon na čarodějnice (tentokráte z ABL) pokračuje v plné politické vzteklině. Právě to je důvod, proč v Čechách pravda zatím nevítězí.

Martin Jan Stránský