Šedesátý osmý

Aby si otec zachránil život před komunisty, vyvezli ho pod přední kapotou limuzíny amerického konzula v Československu Charlse Kateka přes hranice. Matce – která pomáhala lidem přejít do svobodného Německa přes oponu, která se stavěla – zavolal někdo do práce, že si pro ni jdou. Zvedla se, neřekla nikomu ani slovo, dokonce ani rodině a v pracovním obleku nasedla na vlak do Chebu a tu noc překročila hranice. Ocitla se v táboru pro uprchlíky, kde si ji vybral můj otec spolu s Pavlem Tigridem pro novou rozhlasovou stanici, kterou zakládali v Mnichově. Jmenovala se Svobodná Evropa.

21. srpna 1968 mi bylo dvanáct let. Ten den se poprvé sešly obě části rodiny v Londýně – otcova exilová a matčina z domova, které cestu umožnil socialismus s lidskou tváří. Seděli jsme kolem rádia, poslouchali zprávy. Matka s tetou potichu brečely, otec stál u okna a tiše se koukal ven na obrovský dóm svatého Pavla.

Dějiny opět zasáhly. Stejně jako před tím došlo k rozdělení rodiny a národa.

Byl to český, nikoliv ruský soudruh, který z doktora udělal zametače, který vystěhoval rodinu a poslal strejdu do žaláře, kde pak zmizel. Obnovil se cyklus lží a sebeklam, který nás stále doprovází, posílen alibismem a patetickými slovy, že každý z nás „svým způsobem“ bojoval proti zlu, proti komunismu. Jediná komunistická strana v Evropě, která se odmítá zříct minulosti je dnes v parlamentu, poněvadž jí tam chceme. Za naše politiky se stydíme, jejich činy v hospodě odsuzujeme, ale dáváme jim naše hlasy. Protestujeme tři dny, možná týden, ale pak jdeme domů.

Jsem lékař. Vím, co to znamená cítit bolest. Lidé mi říkají, že nejsou takoví, jací by chtěli být. Velké kauzy a korupce, které vidíme kolem nás, nejsou případy neschopnosti ani nezkušenosti, ale kalkulovaného chování, které vychází z toho, že to co není zakázáno, je dovoleno a zakázané se dá obejít. Cítíme bolest, poněvadž cítíme, že se nic nezmění, že to neovlivníme, ale přeci jen nás to trápí.

Jsme členy NATO a Evropské unie. Máme svobodu a otevřenou demokracii. Cestujeme. Máme nádhernou kulturu a přírodu, krásné a chytré děti. Každých dvacet let se náš národ jakoby nečekaně ale přesto pravidelně pokusí se posunout k něčemu dobrému. Nevolit, neprotestovat, nezvednout ruku a nezúčastnit se, neznamená rezignaci, ale kapitulaci. Naše budoucnost je v našich rukou. Zaplať pán Bůh za to.

MUDr. Martin Jan Stránský