První dáma, rozvod, moc

V žádné zemi na světě není otázka postavení žen a všeho, co s tím souvisí, do té míry prvořadá, jako ve Spojených státech.  Na rozdíl od Evropy jsou ve Spojených státech uchazeči o veřejné, politické či podnikatelské funkce hodnoceni nejen na základě projevených individuálních schopností, ale i podle postavení partnera či partnerky. V americké společnosti toto společenské pravidlo mnohdy rozhoduje, a platí ovšem i při volbě prezidenta a při posuzování výkonu jeho funkce.

Může se tedy zdát paradoxní, že v oněch rodově rovnostářských Spojených státech doposud neměli ani jednu prezidentku.  Stačí se podívat na „sestřenku“ Ameriky Velkou Británii, na zemi s podobnou tradicí jak ve feministickém hnutí, tak v demokracii, a hned narazíme na nedávnou a dlouhou vládu „železné dámy“ paní Tacherové.  Proč ten rozdíl? V Británii to souvisí s tradicí britského chápání vladařů, mezi které už pár set let patří silné ženské osobnosti. Stačí jen připomenout královnu Alžbětu I. a královnu Viktorii, které bezesporu měly největší podíl na rozšíření a udržování britského impéria.

Ve Spojených státech je dnešní role první dámy, „first lady“, zajímavá hlavně tím, že nynější první dáma Hillary Rodham Clintonová představuje zjevné odbočení z trendu. Všechny dosavadní první dámy Spojených států měly společné především to, že se přímo nezajímaly -alespoň ne otevřeně – o bezprostřední chod politiky, a už vůbec do něj přímo osobně nezasahovaly. Pokud se jejich charitativní činnost nebo osobní zájmy ubíraly cestou, která nakonec vyústila do nového zákona či administrativní změny, vždy se tak dělo prostřednictvím třetí osoby.

Na rozdíl od svých předchůdkyň se krátce po tom, co se její manžel stal prezidentem, paní Clintonová rozhodla,  že se bude nejen věnovat krizi systému zdravotnictví ve Spojených státech (tehdy byl považován za neefektivní, předimenzovaný, zkrátka nevyhovující zájmům většiny občanů), ale že sama navrhne a prosadí určité změny.  K tomuto cíli kolem ní byla vytvořena komise, která na sebe vzala obrovský úkol. Během poměrně krátkého času tato komise vytvořila šestisetstránkový dokument s navrhovanými změnami.

Ve Spojených státech, kde každý druhý občan je velmi podrobně informován o veškerých aspektech zdravotnictví od osobního zdraví až k mechanismům financování a kde existuje značný počet organizovaných zdravotnických spolků a pojišťoven, narazil návrh paní Clintonové na tvrdý odpor. Celá iniciativa skončila neúspěchem, politickým fiaskem paní Clintonové. Tato zkušenost pro ni byla poučná; stáhla se a soustřeďovala se na skromnější iniciativy.

Na postavení paní Clintonové a úřadu první dámy nejvíce poukázala nečekaná série událostí, která vyvrcholila jako nejvážnější krize v kariéře jejího manžela, krize působená nevěrou pana Clintona se stážistkou Bílého domu Monikou Lewinskou. Od známých afér prezidenta Franklina Roosevelta až po sugestivně šeptající zpěv „Happy Birthday“ z úst Marylin Monroe pro ucho Johna F. Kennedyho se chování amerických prezidentů vždy uchovávalo uvnitř  džbánu, který byl věčně odkládán na poličku kdesi v koutě. To, že Clinton nebyl prvním prezidentem s milenkou, je sice v Americe známým faktem, ale konzervativní puritánská  povaha americké společnosti nedovolovala, aby to pro občany bylo to první, co je v souvislosti s jejich prezidentem napadne.  Po doznání prezidenta Clintona, že nejen měl aféru se stážistkou Lewinskou, ale že se vše dokonce odehrávalo na posvátné půdě „oválné“ kanceláře Bílého domu, přičemž pan Clinton navíc pokuřoval doutníky (jejichž prodej na americkém trhu mimochodem poté  výrazně posílil) spadl onen imaginární džbán z poličky a roztříštil se na tisíc kousků.  Utajování milostných pletek předchozích amerických prezidentů doposud znamenalo, že jejich manželkám bylo dovoleno tvářit se tak, že nic nevědí. Paní Clintonové tato možnost dána nebyla. Musela se ve věci přiznané nevěry  svého manžela veřejně vyslovit.

A tak se  stala paní Clintonová — alespoň na pár měsíců napínavého proces impeachmentu prezidenta Clintona — nejmocnější ženou světa.  Její rozhodnutí neopustit manžela se dnes jeví jako jedno z nejvýznamnějších politických rozhodnutí učiněných na americké půdě v tomto století. Kdyby svého chotě opustila, nemohl by společenskému nátlaku, aby odstoupil z funkce, prezident vzdorovat. Důsledky odstoupení by byly  nepředvídatelné, a byly by to důsledky, které by jako rozšiřující se vlny na rybníku zasáhly do společenských,  ekonomických a politických oblastí v nejvzdálenějších koutcích našeho světa.

Proč tak paní Clintonová vlastně učinila?  Ne kvůli lásce, muži či rodině, ale kvůli něčemu jinému. Paní Clintonová a její manžel měli formální a strategický vztah. Rozhodnutí paní Clintonové bylo čistě politické a souviselo úzce s již zmíněnou ambicí budovat vlastní kariéru  v aktivní politice.  To se potvrdilo při jejím nedávném oznámení kandidovat na místo Senátu  ve vlivném státu New York.  Dnes paní Clintonová rozjíždí politickou kampaň ve státu, se kterým doposud neměla ani politicky, ani osobně téměř nic společného.  Přestěhovala se do bohatého newyorského předměstí a vede nákladnou kampaň s cílem zvítězit v listopadových volbách nad svým protikandidátem, starostou města New York Rudolfem Giullianim.

Ne tedy to, co paní Clintonová udělala, ale právě to, co neudělala, nejvíce ovlivnilo osud  první dámy, ale i celých Spojených  států.  Další a možná ještě zajímavější otázkou je, jestli po se odchodu jejího manžela z úřadu presidenta neukáže taktické rozhodnutí paní Clintonové nerozvést se pouze jako pouze pozdržený tah.

Martin Jan Stránský