Prezident a budoucnost

Při analýze Václava Klause a české společnosti poznamenal psycholog Slavomír Hubálek, že „nezralá společnost vyzdvihne do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu… Tito lidé slouží jako jakési totemy.“

Pro narcistu je nejdůležitější, aby byl populární. Tomu podřizuje všechno, jeho „já“ musí zůstat nedotčené. V případě, že někdo „ohrozí“ jeho ego, následuje protiútok. Proto označuje Klaus intelektuály, disidenty, studenty, politology, novináře, kritiky a občanské skupiny za „výrazně levicové, etatické, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající, kýčovitě moralizující, realitou nepoučené, nepraktické a nepragmatické.“ Největší nebezpečí představují fundovaní oponenti či debaty. Proto Klaus „debatuje“ pouze s jistými, předem odsouhlasenými osobami anebo v úzce korigovaném prostředí. V případě tvrdé konfrontace se dočkáme pouze prostého odřeknutí. V pořadu BBC World (vysílán do dvou set zemí) komentoval kritiku britského parlamentu týkající se diskriminace českých Romů slovy „to je taková hloupost a nesmysl, že na to nebudu ani reagovat“. V rozhovoru o globálním oteplováním pro Hospodářské noviny, na otázku, jestli nevěří, že si ničíme svoji planetu, odpověděl: „Budu dělat, že jsem to neslyšel“.

Pro zvýšení popularity a udržování se v centru pozornosti se Klaus opírá o vágní a populistická tvrzení. Protože členství v EU považuje za oslabení své role „hlavního“ domácího politika, zdůrazňuje, že je třeba chránit „české“ postavení proti Unii, která nám může „ublížit“.

Pokud jde o politiku, Klaus říká, že má-li občan co do ní říci, musí do ní vstoupit. Občanské iniciativy prý „usurpují moc, která přísluší politikům“. Hlavní nebezpečí spatřuje Klaus ve „vytlačování politiků alternativními politickými procedurami, založenými na komunitarismu, NGOismu, korporativismu.“

Některým lidem se Klausův programu jeví jako „akční“. Ve skutečnosti však slouží pouze jemu a ještě posiluje normalizační „hodnoty“ a čecháčkovství.

Při uvažování o tom, jakou roli má hrát národ či stát v dnešní Evropě, je nutno nejprve zmapovat, jakou identitu konkrétní národ má, nebo jakou chce. Česká republika nemá svou identitu zatím vůbec jasnou.

Václav Klaus ale odstraňuje to, na čem se zdravá národní identita a budoucnost staví – na fundované diskusi a na participaci všech. Máme prezidenta, který mnohem víc rozděluje, než spojuje. Navíc je to prezident, který opakovaně porušuje slovo. Při zvolení sliboval, že nebude zasahovat do běžné politiky, a že bude používat veto pouze zřídka. Stal se pravým opak.

Tvorba naší dnešní a budoucí identity (s důrazem na vývoj pozitivních demokratických hodnot) přímo souvisí s rozhodováním o tom, co vlastně jsou „naše“ zájmy, ke komu se chceme přidat a komu, či čemu se vyhnout. Proto je úloha prezidenta v začínající demokracii mnohem důležitější než v zemích, ve kterých je demokracie zavedená. Uvažování o roli České republiky v dnešní Evropě musí být úzce spjato s uvažováním o tom, jakého – nikoliv kterého – prezidenta bychom měli mít.

Martin Jan Stránský