Pravda o současné „krizi“ ve zdravotnictví

Zprávy jsou plné kulminující krize ve zdravotnictví: „nedostatek“ lékařů nutí poskytovatele zdravotních služeb k omezování péče, někteří dokonce musí uzavírat celá oddělení. Česká lékařská komora (ČLK) upozorňuje na „rozpad“ zdravotnictví. ČR prý postrádá jeden až tři tisíce lékařů. Příklady nechybí: Rokycanská nemocnice má problémy s personálním obsazením klíčového interního oddělení. Zhruba polovina lékařů odešla, a proto musela od března snížit počet akutních lůžek ze 40 na polovinu.

Jenže Rokycanská nemocnice je pouze necelých 23 km od Fakultní nemocnice v Plzni. Potřebuje tedy skutečně čtyřicet akutních lůžek a nikoli jen dvacet? Nemohli, nebo dokonce neměli, by „složitější“ pacienti být léčeni ve Fakultní nemocnici Plzeň? Oprávněnost těchto úvah můžeme podpořit statistikou. Podle ní je totiž v ČR 3,6 lékaře na každých deset tisíc obyvatel, zatímco v zemích, jako jsou Holandsko a Francie je to 2,9 a 3,2 lékaře. Je-li v Holandsku, v zemi se špičkovým zdravotnictvím, a ve Francii, která je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) dokonce hodnocena jako stát s nejefektivnějším zdravotnictvím na světě, méně lékařů na občana než u nás, pak jsou jistě výše položené otázky na místě. Není hlavní příčinou nedostatku lékařů spíše jejich špatná distribuce, která souvisí i se špatným rozdělením lůžek a s absencí efektivního plánování státního zdravotnictví? Do takového plánování, jak jsem již mnohokrát upozornil, patří definice standardu, která obsahuje nejen přesné stanovení toho, na co má každý pacient nárok, ale také toho, kde na to má nárok. Takové efektivní rozmístění služeb v ČR však stále neexistuje.

ČLK i ostatní mají pravdu v tom, že platy lékařů jsou mizerné. Ať už je jich dost nebo málo, odcházejí převážně kvůli penězům. V ČR si vydělá průměrný lékař pouze 1,7 násobek průměrného platu, v „optimální“ Francii je to pětinásobek a v Holandsku si lékař vydělá dokonce až třináctkrát více než český lékař. Naše zdravotnictví je podfinancováno. Nikoliv drasticky, jak někteří tvrdí, ale přeci jen: ČR věnuje 7,2 procenta HDP do zdravotnictví; průměr v zemích OECD jen kolem 9 procent. Vláda už před pěti lety slíbila, že zvýší zdravotníkům mzdy na 1,5 až 3 násobek průměrné mzdy. Nestalo se.

To vede k poslední úvaze: Jestliže plánuje až 28 procent čerstvých absolventů našich lékařských fakult okamžitý odchod z ČR do ciziny za vyšší peníze, je spravedlivé, aby stát a fakultní nemocnice (tedy vlastně my všichni) investovaly do studia každého z nich zhruba jeden milión korun? Pokud se student svobodně rozhodne odejít po dokončení studia pracovat do jiné země, neměl by státu peníze za výuku vrátit?

Existují různá řešení. Jedním z nich je například změna vysokoškolského zákona a stanovení školného. To by však bylo odpuštěno absolventům, kteří zůstanou pracovat v ČR minimálně tolik let, kolik studovali na vysoké škole. Podobný systém existuje v jiných zemích, kde stát hradí školné za služby nově promovaných lékařů. Odchod (a další personální oslabení českých poskytovatelů zdravotní péče) by se tak mohl alespoň částečně zastavit.