Pokroky

Dříve nebo později člověk dosáhne věku, ve kterém začne porovnávat to, co je, s tím, co bylo.

Nejhorší je mluvit o tom nahlas. To, že názor samozřejmě padne na někoho mladšího, zaručeně vede k okamžitému nepochopení a posměchu.  A tak pasivně sleduji vše a snažím se nebýt pesimistický.  Nebudu si stěžovat, nemá to smysl.

Naši lídři, myslitelé a samozvaní proroci nám stále říkají, že se jedná o nový, postmoderní, globalizující svět, který nelze než přijmout nebo dokonce obejmout. I přesto se nedovedu zbavit pocitu, jaký asi měli lidé před nástupem Tmavého období.

Život jde dál.  Jenže je ho víc – moderní medicína se soustředí pouze na jednu věc: prodloužení života.  Má to ale smysl tlačit délku života na devadesátku, když je tato doba programovaná a určena k tomu, abychom dochovali děti?  Po takové čtyřicítce jsme tu – biologicky řečeno – na nic (omlouvám se všem babičkám).  V době Krista byla průměrná délka života kolem 32 let. Nikomu to nevadilo.

Po všech revolucích, včetně té naší, se stát, jeho aparát a politici neustále cpou do každé volné mezery.  Každý nově vniklý úsek má právo na „vlastní“ rozhodování, přičemž se ale musí všechno kontrolovat.  Takže všude vznikají „kontrolní úřady“, což zřejmě znamená, že dříve vše bylo nebezpečně nekontrolované.  Vše se zdůvodňuje tím, že to prostě tak bylo a je a to, co zatím není, už dávno mělo být.

Pokroky jsou samozřejmě i v naší řeči, která se slučuje s angličtinou, čímž vzniká nevyhnutelný zrod konečného lingvistického guláše, do kterého se všechny euroatlantické jazyky spláchnou.  To samozřejmě povede k nesmírně lepší účinnosti všeho – hlavně v podnikání, kde už dnes všichni „rozumí“ všem prostřednictvím termínů jako například outsourcování, freestyle, manažování, byznys, atd.

To, že s nástupem Facebooku a sociálních sítí doslova blbneme, zkracujeme věty a ztrácíme schopnost mezi sebou komunikovat, nemusí vadit. Evoluce vůbec neznamená zlepšení, pouze adaptaci a změnu.  Právě proto se lidský mozek během posledních sto let začíná zmenšovat.  Vědci odkazují na to, že intelekt lidstva dosáhl svého „vrcholu“ před 200 lety, což by odpovídalo době mezi poklesem funkce a evoluční změnou v anatomii.  Nevěřil jsem tomu, ale když vidím, jak studenti celou hodinu tupě čumí do mobilů a textují bez jediného slova, anebo když jsem v tramvaji viděl potetovaného mladíka s fialovými vlasy, vedle kterého seděla dívka s mnoha otvory v těle propíchnutými jehlou nebo dokonce hřebíkem, tak to začínám chápat.

V médiích a v reklamách nám pořád sugerují, čím jsme a proč bychom něčím jiným měli být. Mně vůbec nevadí to, kdo jsem, a rozhodně se nechci někým jiným stát. Vůbec bych sobě totiž nerozuměl.  Moje bolestné sebepoznání a zdravá rezignace s tím spojená je asi to, co mi dává největší klid a jistotu.

I přesto všechno se mi zdá, že se pořád mluví o těch jedněch a stejných věcech. Nevím, jestliže  tato moje představa daná tím, že s postupujícím věkem jsem už vše slyšel xkrát, nebo tím, že toho skutečně nového a skutečně užitečného na tomto světě je méně a méně.

Kromě těch pokroků.  Těch není nikdy dost.