Pod zelenou dekou

Začíná léto a s ním možnost útěku, anebo přinejmenším úlevy. Tlak globalizace, nechutných politiků a všeho, co nám tak moc vadí, je pokryt zelenou dekou, která tlumí hluk vnější i vnitřní. Slibujeme si , že se máme na co těšit, a tak pokračujeme dál. Jakým krokem?

Ze všech zemí v Evropě máme jeden z největších počtů mobilů, ze kterých posíláme největší počet textových zpráv. Nejen že si nevyřizujeme věci z očí do očí, ale ani ústně. Pokud se jedná o nepříjemnou záležitost, oznámí se mobilem. Čím závažnější a víc zavazující je negativní zpráva, tím jistěji se o ní dozvíme prostřednictvím esemesky. Nepřijdu na schůzku, mám zpoždění. Kdy tedy přijdete? To nezjistíme – při volání zpět se dozvíme, že mobil dotyčného je „mimo provoz“.

Spolu s Belgií vedeme v počtu rozvodů v celé Evropě, skoro šedesát procent manželství se rozvede.

Když zemřeme v Praze, můžeme počítat s tím, že více než polovina z nás se nedočká důstojného obřadu či posledního rozloučení. Stejný osud čeká každého třetího mimo Prahu. Naše smrt je pro ostatní obtíží.

Patříme k evropské špičce, pokud jde o počet onemocnění rakovinou plic vlivem kouření.

Jsme sedmým nejhorším státem v Evropě v počtu fatálních autonehod na dálnicích. A stále se zhoršujeme – od roku 1990 se tohle číslo zdvojnásobilo. Zákon omezující rychlost nás nezajímá. Mám přece silnou oktávku a musím se chovat – jak říkají naši politici – jako „pořádný chlap“. Nebudu se courat jako ostatní.

Máme nejvíc ateistů ze všech demokratických zemí na světě.

Máme nový televizor, nový telefon a nový vůz. Jezdíme s rodinou na „výlety“ do Teska či Makra. Prožíváme technickou i finanční renesanci, která posiluje naše negativní sklony, k nimž zejména patří odsouvat nepříjemnosti a dělat si jen to co chceme. Vždyť na to máme nárok!

Nekomunikujeme mezi sebou, ani s blízkými, se svým mužem, ženou, státem či Bohem. Naše minulost i současná kultura nám brání uvědomit si, že naše identita a blaho nejvíce souvisejí s konečným hodnocením, při kterém zjistíme, jak moc či málo jsme zlepšili život jiných lidí.

Co tedy znamená přátelství v naší společnosti? Je to skanzen, anebo nový základ, na kterém lze stavět naši budoucnost? Léto přichází.

Martin Jan Stránský