Pane prezidente

Osmnáctého srpna předstoupil prezident Spojených států Bill Clinton před americký národ a přiznal, že se zachoval nečestně.  Prohlášení se týkalo jeho mimomanželského poměru s mladou stážistkou, poměru, který se odehrál v době, kdy Clinton byl v prezidentské funkci. Clintonovo vystoupení a události s ním spojené tvoří historický precedens. Bez ohledu na jednotlivé názory jedno je jisté: tento proces přímo reflektuje současný stav i normy dnešní americké společnosti. Pro Ameriku není tak důležité, zda se prezident choval či nechoval slušně, ale zda se choval podle pravidel kanceláře prezidenta Spojených států.  Běžnému Američanovi je tento mandát jasný. Prezident Clinton si tuto skutečnost uvědomil a byl ji nakonec nucen respektovat.

Mandáty prezidentů v jednotlivých zemích jsou velmi rozdílné.

Stejně jako v Americe jsou tvořeny syntézou národních dějin, zkušeností a společenských hodnot. Tato různorodost vysvětluje velký počet odlišných reakcí, jež zazněly ve světě ke Clintonovu prohlášení.

Zatímco dnešní postkomunistické země zápasí s průběhem znovuzrozené demokracie, jednotlivé části tohoto procesu samy zaznamenávají změny. Jednou z těchto částí je i funkce prezidenta. V České republice je tato role úzce spojena s demokratizací státu.

Existuje tu ale národní norma týkající se úřadu prezidenta?

Odpověď zní – ne.

Počínaje prezidentem T. G. Masarykem je úřad prezidenta posuzován převážně podle síly osobnosti. Mandát úřadu je tedy tvořen se shora dolů, nikoliv zdola nahoru. To vede k posilování maladaptivní české vlastnosti, která určuje, že při střetu s problémem se hledá pomoc u jiného. Tatíček na Hradě nás přece zachrání. Tato dosud přetrvávající závislost na silné osobnosti odvrací pozornost od toho důležitějšího, od podstaty faktů, čímž brzdí vývoj demokratického procesu samého.

Prezident Václav Havel dnes stojí před momentem, při kterém může významně podpořit vývoj demokracie v naší zemi. Jeho zdravotní stav je známý: během posledních dvou let celkem jedenáctkrát onemocněl či byl hospitalizován, včetně nouzových chirurgických zákroků při zánětu tlustého střeva a odoperování poloviny plíce z důvodu karcinomu. Chronické plicní i srdeční vady prezidenta nezmizí, naopak budou představovat větší a větší riziko pro jeho zdraví. Jako lékař bych rozhodně nedoporučil pacientovi v takovém stavu, aby nadále setrvával v úřadu. Navíc v případě našeho národa, který tak velice potřebuje čilého, aktivního a energického prezidenta.

Další důvody, proč by měl prezident Havel odstoupit, se nabízejí. Vytvořením promyšleného protokolu pro předání funkce a příspěvkem k debatě na téma prezidentské role v České republice by totiž ohromně pomohl k odbourání národní psychické závislosti na silné osobnosti v politice. Takový postup by zajistil hladký převod moci a stal se další důležitou pasáží vývoje demokratického procesu. Parametry úřadu prezidenta České republiky by se zpevnily a jasněji definovaly.

Ze všeho nejdůležitější pak je, že po uvolnění úřadu by vliv prezidenta Havla samého nepoklesl, ale naopak vzrostl. Národ by dostal ombudsmana první třídy; Havel, uznávaná osobnost světového kalibru, by mohl psát a vyjadřovat se k věcem bez omezení oficiální funkce. Cesta k mezinárodním komisím nejen v roli zástupce České republiky, ale i lidstva by naopak byla schůdnější. A navíc by Česká republika získala to nejlepší, zdravějšího Václava Havla po boku nového čilého prezidenta.