Pandořina skříňka

Mýtus vypráví o Pandoře, první smrtelné ženě, která nemohla zvládnout vlastní zvědavost, a otevřela skříňku, z níž se v ten ráz vyhrnula do světa všechna lidská trápení; pouze naděje zůstala.

Takovou českou Pandořinou skříňkou je systém zdravotnictví.

Když druhý polistopadový ministr zdravotnictví Martin Bojar pootevřel její dvířka, to dobré ze systému uniklo a zbylý zkamenělý bolševický systém začal nevhodně reagovat s novým krátkozrakým a nepromyšleným „tržním mechanismem“. Dr. Bojar se pokusil vnést do této reakce určitá pravidla, bohužel bez úspěchu. Po Bojarovi se stali obětí Pandořiny skříňky tři další ministři; současný ministr Jan Stráský, zatím stále ve funkci, otevírá dvířka dokořán.

Když premiér Klaus nařídil Stráskému, aby se vzdal ministerstva dopravy a převzal ministerstvo zdravotnictví, vyšla v novinách kresba Vladimíra Jiránka. Stráský, v bílém plášti, držící plácačku výpravčího, vstupuje do čekárny plné pacientů: „Vlak do Plzně odjíždí ze třetího nástupiště….jé, promiňte – dalšího pacienta prosím!“ Z hlediska nedávné stávky železničářů a současné situace ve zdravotnictví je ironie silnější dnes než v době, kdy se kresba objevila.

Zdravotnicví je barometrem společnosti, byť netradičním.

Definovat a zorganizovat tento systém je kupříkladu mnohem složitější než uskutečnit vojenskou akci v Bosně. Pokud chceme analyzovat systémy zdravotní péče vyspělých zemí, musíme začít u kulturních představ a zvyků a dostat se přes informační sítě a databáze až ke konkrétním legislativním krokům a reformám.  Systém zdravotnictví je přímým odrazem organizační schopnosti dané společnosti, živou entitou, v níž se určitá rozhodnutí a stanovená pravidla hry přímo projevují při hojení a léčení lidských bolestí. Podle nedávného průzkumu je více než 80% občanů spokojeno se systémem zdravotnictví, takže by se v souvislosti s tím, co bylo řečeno, zdálo, že vše je v pořádku. A právě tu narážíme na jádro problému.

Staromódní, předimenzovaný a neschopný zdravotnický aparát pokulhává dál, zatímco jeho uživatelé i nadále čekají ve frontách, i nadále se spokojují s negativními odpověďmi. Tak to bylo za komunistů, tak to zůstalo až do dneška. Drtivá většina pacientů si stále nevšímá (vědomě?), že Damoklův meč visí nad jejich hlavami na velmi tenké niti. Tato bezstarostnost má své kořeny v naší mentalitě, v přesvědčení, že za naše zdraví ručí stát a že stát se o své občany vždy postará. Nějak bylo, nějak bude. Ti, kteří tvoří výjimku a upozorňují na problém – naši zdravotníci, nepřicházejí z jednoho nebo druhého konce systému, jsou přímo v něm.  Od loňské lékařské stávky si zdravotníci uvědomují, že se ocitli na potápějící se lodi, po nastávajících rezignacích ředitelů nemocnic o tom již nebude pochyb. Možnost něco změnit jim ale omezují jejich profesní povinnosti a určitý, byť mylným pocit bezmoci.

Současná krize ve zdravotnictví poukazuje na mnohem důležitější problém neschopnosti premiéra a jeho vlády dál tuto zemi vést. Vláda se zabývá pouze tím, že lepí náplasti na rány, místo toho, aby orientovala a nabízela koncepce a představy do budoucnosti, nejen ve zdravotnictví, ale i ve všech ostatních důležitých oblastech. Jako český občan sám nevím, jak hodlá vláda řešit problematiku ekologie, jaký cíl považuje za nejdůležitější při reformě justičního systému nebo jak bude zachovávat hodnotu mých peněz, které jí dávám na svou penzi. I když se považuji za dobře informovaného člověka, i když se vyptávám, stále mi chybí odpověď. A vám?

Dnešní situace ve zdravotnictví představuje naši největší polistopadovou finanční krizi.

Vláda si teprve teď uvědomuje, jakého „slona“ že to drží v oné skříňce. Nedávná schůzka několika vybraných ministrů k vyřešení současné krize bohužel potvrdila nedostatek profesionalismu vlády. Pouze svolání nezávislé a odborně způsobilé komise složené z odborníků na zdravotnictví, ekonomii, bankovnictví, ale i ze zástupců veřejnosti, může nabídnout solidní řešení.

Je pravda, že každá mladá demokracie potřebuje svůj čas, aby se stala efektivní. K jejímu dosažení však musíme mít na paměti jednu velmi podstatnou zásadu. Umění klást otázky je mnohem důležitější, než umění volit řešení. Pokud si to my, i naše vláda neuvědomíme, ohrozíme tím nejen naše zdraví.