Pád Ruska

Rusko a Vladimir Putin dělají vše pro to, aby co nejrychleji odkryli světu karty, které ukazují, jací ve skutečnosti jsou. Všímá si toho svět?

Nejprve tu máme ruskou energetickou politiku, kterou Rusko používá jako jeden z hlavních nástrojů své zahraniční politiky. Ruské ponorky sice klesají ke dnu, raketový vesmírný program je v bankrotu (pouze cizí turisté-kosmonauti ho drží nad vodou), ruské nukleární raketové hlavice rezavějí, více než polovina Rusů jsou alkoholici, ale v hodině dvanácté se objevila záchrana – světová cena ropy se zdvojnásobila. Víc peněz se tak dostalo do státního aparátu, tedy do prostoru, o který se perou různé politické a nepolitické mafie. Najednou se Rusko vyhouplo do sedla, nikoliv díky investicím do vlastního vývoje, ale kombinaci zvýšené ceny ropy a zakázek ze Západu.

Nejde ovšem o vztah partnerský, nýbrž ryze expanzivní. Rusko dnes hází přes palubu západní společnosti, které investovaly miliardy dolarů do ruské energetiky. V rámci centralizace kontroly odmítá rozdělit dodavatele a výrobce energetiky, což by umožnilo vstup externích investorů. Putin tvrdí, že jde o „naše vnitřní rozhodnutí, do kterého nikomu nic není“. Jedná se tedy nejen o embargo na externí investory (kteří by pochopitelně žádali určitou transparentnost), ale o omezení jakékoli nestátní kontroly. Tato Putinova „přísnost“ není omezena na ruské hranice. Jako odměnu za rostoucí demokracii na Ukrajině a uvolnění se z ruského obojku rozhodlo Rusko vypnout Ukrajině plynovod. Že se takhle chová demokratický stát, který chce být členem společné Evropy?

Nechová. Jenže Rusko není a nikdy nebylo demokratickým státem. Pod vedením Putina se vrací k tomu, co je pro ně nejpřirozenější – klientelistický carský stát s příslušným aparátem. To lze spatřit v druhé kartě, tedy kartě ruských vražd. Stejně tak, jako ruská policie nikdy nevyšetří vraždy desítek předních nepohodlných bankéřů, politiků a novinářů jako třeba nedávnou vraždu novinářky Anny Politkovskej, tak nevyšetří vraždu bývalého špiona Alexandra Litviněnka, který podle Putinova nehorázného tvrzení nezemřel násilnou smrtí. Na druhou stranu je naprosto nelogické, že by zkušený politik Putin nechal zavraždit přední novinářku v den vlastních narozenin, anebo předního špióna v den účasti Ruska na setkání evropských politiků. Je zcela jisté, že tyto lidi zavraždili jiní Rusové.

Další ruskou kartou je Čečensko, národ a země uvnitř Ruska, ve které nelze očekávat nic jiného, než další trápení. I když konflikt je nyní ve stádiu, že hříšníci existují na obou stranách, důkazy o mučení a porušování lidských práv, jehož se dopouštějí Rusové v Čečensku, jsou jednoznačné.

Evropané se tradičně probouzejí pomalu. Nicméně začíná všem docházet, že Putinovo Rusko nepředstavuje změnu k lepšímu, ale naopak návrat k horšímu. Při nedávném jednání o přijetí Ruska do Světové obchodní organizace /WTO/ se Evropa rozhodla, že bude stát za Polskem, které protestuje proti nepřiměřenému ruskému embargu na dovoz polského masa do Ruska. S typickým pokrytectvím označil Putin polské veto za „ekonomický egoismus, který ničemu nepomáhá“.

Pokrytectví Putina, spojené s Litviněnkovou smrtí, musí nutně mít další negativní vliv na vztahy s Ruskem. Klíčové pro Evropu a Západ je držet se rovnováhy mezi tzv. pozitivní intervencí a postojem, který jasně naznačí Putinovi a jeho mafii, že Evropa takového vůdce, jakým je on a takovou zemi, jakou je dnešní Rusko, potřebuje mnohem méně, než si dotyčný myslí.

Martin Jan Stránský

Přítomnost, zima 2007