O stavění zdí

Na začátku ledna poslala britská vláda svého náměstka ministra vnitra  Mika O’Briena do  České republiky v souvislostí s tím, že neklesá počet českých Romů, kteří žádají v Británii z důvodu perzekuce o azyl.  Mike O’Brien prohlásil, že „je zcela nepřijatelné, aby v nějaké zemi měli její obyvatelé takové životní podmínky, jež je nutí hledat azyl u sousedů“. Zároveň však připustil, že i v Británii existují značné potíže se stíháním podobných deliktů.

V souvislosti s problematikou etnických menšin v České republice platí heslo „co občan, to názor“. Například neromští obyvatelé Matiční ulice v ústeckých Neštěmicích se rozhodli vzít věc do vlastních rukou a nyní se chystají  postavit zeď mezi příbytky svými a svých romských sousedů, kteří prý narušují vzájemné soužití.  I když se česká vláda rozhodla využít „veškerých možných zákonných prostředků“ , aby stavbě zdi zabránila, názory, jako nedávné tvrzení místopředsedy ODS Ivana Langra, že soukromí občané mají právo vykonávat soukromé iniciativy, nepadají na neúrodnou půdu. Takové tvrzení z úst vysoce postaveného politika, byť neuvěřitelně krátkozraké, vychází z toho, že dnes nemalý počet Čechů věří, že  kdyby se do britské vesnice přestěhovalo sto Romů, Britové by viděli situaci jinak a pan O’Brien by nic podobného neříkal. Problematika etnických menšin v České republice je nadále posuzována prostřednictvím osobních zkušeností, jak patrno činí tak i vysoce postavení činitelé.

Je načase opustit polistopadový zvyk neustálého subjektivního porovnávání a začít se zajímat o skutečné příčiny. Rasismus a nenávist ke spoluobčanům vůči jejich etnickém pozadí existuje v každé zemi na světě. Tyto sklony mohou odstranit jediné dva faktory. Jsou jimi vzájemné porozumění občanů a funkční justiční systém. Je třeba začít skutečností, že pokud naše negativní pocity vůči „jinému“ občanu, ať je to kdokoliv, přesáhnou  tzv. obecnou úroveň, s největší pravděpodobností se jedná o porušení občanského trestního řádu. Pokud takový trestný čin zůstane nepotrestán, nic se k lepšímu nezmění. Cesta k řešení etnických konfliktů a ke vzájemnému porozumění tkví jedině v ustavení a dodržování spravedlivého a funkčního justičního systému.

Funkční justiční systém musí nejen fungovat spravedlivě pro každého, ale i plnit úkoly podle určitého časového rozměru. V obou případech současný justiční systém selhává. Otázka řešení rasismu nesouvisí tak moc s tím, že určití občané nemají Romy rádi, ale souvisí s tím, že se nic nestane, když-ať Romové nebo Češi-ruší životní prostředí a ohrožují spoluobčany. Pokud se dostaví policie, vyšetření je zpochybněné anebo nedostatečné, k obvinění nedojde a pokud ano, soudní rozsudek je převrácen taktikou zpochybnění žaloby jako „diskriminační“ či „pozitivně diskriminační“.  Neschopnost vyšetřovatelů správně vyšetřit kauzy a předat je soudcům,  spojená s malou odvahou (ne-li neschopností) soudců rozhodovat s tvrdou a definitivní platností, zůstává Achillovou patou nejen otázky etnické diskriminace v České republice, ale justičního systému samého.

Nepřekvapuje, že ve všech zemích, v nichž tuto otázku úspěšně vyřešili, postupovali cestou  vytvoření zákonů a jejich dodržování. Právě tohle totiž představuje základ nezbytného zázemí pro další kroky postupné integrace a vzájemného uznání. Takový proces může trvat dlouho: v roce 1776 sice prohlásili zakladatelé Ameriky, že „Bůh postavil všechny  lidi na stejnou úroveň“, ale muselo uplynout téměř 200 let, než se američtí černoši žijící na jihu USA dočkali faktického uznání tohoto prohlášení.

I v  České republice je jen jediné řešení problému etnických menšin. Nespočívá ve stavění zdí ani v existenci negativně laděných soukromých iniciativ. Cesta vede jinudy, od postupného uznání soužití a získání stejných práv pro jednoho a všechny,  po právo být nejen stejně vyslechnut, ale i stejně odsouzen.