Nový školní rok: nejen stres pro děti, ale hlavně i pro učitele!

Každý učitel ví, co ho 1. září čeká: plná třída dětí, které jsou ještě hlavou na prázdninách a již dávno zapomněly, jaká jsou ve škole pravidla hry. A i když se třeba s žáky nevidí poprvé, musí počítat s tím, že za dva měsíce prázdnin zase trochu dospěli. Co tedy od sebe mohou učitelé a děti vzájemně očekávat? A jak to vše zvládnout, aby to mozek v klidu pobral a učení nebylo stresující jak pro stranu za katedrou, tak i před ní?

„Při změně prostředí vždy děti rychleji dospívají. Mají jiné kamarády, nové aktivity, více volného času a fyzických aktivit. Po létě se tedy do školy vrací vždy jiné,“ říká MUDr. Martin Jan Stránský, neurolog Polikliniky na Národní v Praze, a dodává: „Rovněž učitel je o dva měsíce starší, ale na rozdíl od žáků, se během léta zase tak moc nezměnil.  A také ho ve škole – oproti žákům – nečeká nic tak moc nového. Jen může počítat s tím, že žáci budou opět – jako už tolikrát předtím – přímo či nepřímo zkoušet, co vydrží.“ Jak má tedy postupovat, aby tuto stresující situaci eliminoval a zároveň v maximální možné míře zmírnil stres svých žáčků z toho, že už se zase budou muset učit a zase po nich bude někdo něco chtít? A jakou roli by přitom měli hrát rodiče?

Vše začíná a končí u přemýšlení

Každý školní rok ve skutečnosti začíná týden i dva před koncem prázdnin, kdy se nakupují různé potřeby a škola je tématem mnoha rozhovorů. A také se jí naprosto chybně vyhrožuje: „Počkej, Vašku, až si tě už vezme do parády paní učitelka Nováková, ta tě srovná!“ nebo „Tak, už ti končí legrace, holenku, žádný trajdání s kluky, budeš se učit hned od začátku, ať to nedopadne jako loni!“. Takové připomínky moc pozitivního přístupu k paní učitelce, učení i škole obecně nepřidají.

A pedagog? Je jedno, jestli se od prvního zvonění začne v zájmu zachování autority chovat odměřeně a každé větší vyrušení řeší křikem a varováními nebo se naopak snaží žáky zaujmout přátelským chápavým přístupem. Žádná z variant totiž nemá pro cíl učitele, tedy dostat do hlav dětí nové informace, význam. Zájem dětského mozku vychází ze stimulace. Smyslem výuky by tedy podle neurologa Stránského mělo být to, aby se děti bavily (na Komenského Škola hrou skutečně něco je) a zároveň se naučily o věcech přemýšlet tak, aby se později dokázaly správně rozhodovat a jejich život byl co nejlepší. Pokud jsou nuceny posadit se do lavic a nesmyslně se biflovat informace, nemohou z toho být nikdy šťastné. A také jim to později k ničemu není. „Úspěšní lidé se stali úspěšnými nikoli tím, že se naučili nazpaměť mnoho různých faktů, ale proto, že dokázali rychle reagovat, integrovat a navrhovat řešení.  Pokud neznali nějaký základ ze školy (data, kulturní a historické doby, chemické prvky, přírodní jevy atd.), věděli kde si je rychle najít,“ říká MUDr. Martin Jan Stránský. Je tedy důležité, aby učitel žákům sdělil základy pro jejich obecnou vzdělanost, není ale podstatné, zda si je děti všechny zapamatují. Mnohem užitečnější je učit se ve škole o věcech diskutovat a přemýšlet.

Mozek touží po odměnách

Mozek se touží učit neustále, chce to ale dělat prostřednictvím prožitků a za odměny. Těmi může být cokoli – dobré známky, a tudíž i dárky, báječné jídlo, mimořádné kapesné a v dospělosti pak třeba sex, peníze nebo skvělá práce. „Náš mozek se věnuje tomu, aby porovnával a hledal odměny. Potřebujeme přežít a chceme, aby se nám přitom dařilo co nejlíp a byli jsme spokojení. A k tomu samozřejmě musíme vědět, co nás dělá nespokojené,“ konstatuje MUDr. Martin Jan Stránský. Tento princip platí i pro školní třídy. Jestliže učitel žákům dokáže vysvětlit, že on je prostředníkem jejich spokojenosti, protože se díky němu například naučí počítat, má lepší výchozí pozici než ten, který je pro třídu synonymem nudy a na první pohled zbytečných informací. „Aby učitel dokázal žáky co nejvíce zaujmout, je nejdůležitější jim představit cíl a zároveň jim objasnit, jaká bude odměna, kterou získají při jeho dosažení. Například může dětem sdělit, že za dva měsíce budou chytřejší než ostatní, protože toho budou vědět dvakrát více než nyní a jejich okolí si toho jistě všimne.  Vše se přitom může odehrávat v rámci zdravé konkurence, například prostřednictvím sázky nebo hry. Děti musí vědět, že škola není jen řetězem nejistot, jakou známku dostanou. S jasnými cíli jsou jejich mozky více motivovány,“ vysvětluje lékař.

Patří škola jen učitelům a dětem?

Způsob prezentace učitele před třídou závisí do značné míry na věku žáků. U mladších dětí je nutné zvolit jasná pravidla. Učitel musí být otevřený, ale v každém případě musí být moderátorem diskuse. Jeho autorita nesmí být ani na okamžik zpochybněna. A právě to je obrovský problém současného základního školství. Nedostatek rodičovské kontroly a často i prostého zájmu o prospěch a chování potomků ve školních lavicích na jedné straně a pravidla, která svazují pedagogům do značné míry ruce na straně druhé, přetvářejí nezřídka třídy v chaotické zoologické zahrady. Dnes je normální bavit se při hodině se sousedem v lavici, psát si s kamarádem po Facebooku či zvyšovat levely své animované postavičky ve hře na mobilu. A co by měl v takové situaci dělat učitel? „Měl by říci: Když já mluvím, vy mlčíte. A když vy mluvíte mimo naší diskusi, mlčím já. A pokud budu muset kvůli vám neustále mlčet, odejdu. A také by to měl udělat. Za to, jak se děti chovají, nemohou děti, ale jejich rodiče. A tak by měl následovat rozhovor ředitele s rodiči. Jenže čím dál tím více rodičů nemá pro něco takového pochopení. Buď se ohradí, že za chování dětí ve škole je přece odpovědný pedagog a dál to neřeší nebo svého potomka potrestají, ale celkově svůj přístup k němu sami nezmění. A tak se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy vlastně ani není s kým mluvit.“

Učitel však nemá v žádném případě učit žáky to, co se mají učit doma. A doma se děti zase nemají učit to, co se mají učit ve škole. Tak to prostě platí již po staletí, role jsou rozděleny, protože mozek potřebuje mít ve všem jasno a takto mu to prostě vyhovuje.