Novoroční přání

S největší pravděpodobností se bude ekonomická situace České republiky během roku 1999 dále zhoršovat. K vysokému počtu nevyřešených problémů přibude seznam nových. V nastávajícím roce se naše společnost ocitne pod dosud největším tlakem od listopadu 1989.

Ze všeho nejvíc bych si pro naši republiku přál, aby se letošní rok stal rokem, v němž si všichni konečně uvědomíme, že za současnou situaci můžeme převážně my sami. V této souvislosti bych si přál, aby naši politikové nalezli odvahu a zdůraznili to, o čem dosud mlčeli. Totiž, že svoboda a demokracie s ní spojená přináší víc práce a povinností, nikoliv méně. A ten, kdo jen sedí doma a naříká, dopadne špatně. Občané České republiky nadále selhávají při plnění svých pracovních i občanských povinností. Chovají se v tomto ohledu nadále jako za bývalého režimu. Přitom moderní Evropu nezajímá ani počet pracovních hodin, ani složitost práce, ale pouze kvalita a použitelnost výrobku.

Přál bych si, aby čeští občané usilovali o zjištění skutečných příčin současné situace, aby naše společnost začala mít zájem sama o sebe. Také bych si přál, aby se víc poukazovalo na to, co je dobré, aby příklady překonávání xenofobie, rasismu, závisti dostali širokou publicitu. A naši nejvyšší představitelé aby si uvědomili, že jejich soukromí začíná teprve tam, kde končí jejich vliv. Dále bych si přál, aby se nám odpadky, které splachujeme do záchodu, přestaly vracet do dřezu: je nejvyšší čas, aby Česká republika dostala funkční justiční systém.

Aby zmizel zhoubný český alibismus, kdy nikdo nenese za nic vinu, a pokud vůbec ano, tak pouze za svůj díl. Dotyčné osoby setrvávají ve svých funkcích a nedokáží odstoupit (však je k tomu ani nenutíme). Za pozornost též stojí, že expremiér Klaus vystupuje jako potenciální zachránce, ačkoliv současnou krizi způsobilo především jeho vedení. A téměř všechny opoziční strany, místo, co by hledaly společné řešení krize, se zabývají jmenováním stínových vlád. Přitom mezi všemi dohromady se sotva najde dost lidí pro sestavení jedné jediné odborně schopné vlády.

Přál bych si, aby se alespoň něco vyřešilo do konce. Namátkou – kauza Miroslava Sládka či Viktora Koženého, švýcarské konto ODS… Přál bych si, aby se 17. Listopadu stal státním svátkem, aby v naší zemi byl na nápadném místě postaven pomník všem těm, kdož byli odsouzeni a zavražděni komunistickým režimem.

A nakonec bych si přál, aby si lidé všimli, jak se děje stále opakují: Stalinův pomník obří billboard ODS s Klausovým portrétem na stejném místě na Letenské pláni. Také soud obou byl stejný – první roztrhal dynamit, druhý pouhý vítr. Přál bych si, aby byl v roce 1999 na Letenské pláni klid.

Martin Jan Stránský