Největší omyl západního světa

Po několika hodinách pobytu pozná každý návštěvník, že Jihoafrická republika je na rozcestí. Je to obrovská země plná kontrastů, nádherná krajina s pouštěmi a vysokými horami, plážemi i bušem. Ale bohužel pod povrchem této grandióznosti a krásy je cítit zjevné napětí. Nejrozmanitější zvěř na světě žije v perfektních národních parcích, zatímco obrovský kruh populace bojuje s krutou bídou a HIV virem, který napadá v průměru jeden tisíc lidí denně. Centrum Johannesburgu je zaplaveno horami odpadků, které visí i z umírajících stromů před prázdnými sedmdesátipatrovými mrakodrapy.

Nejasná budoucnost

Davy černých chudáků zaplavují chodníky a přetékají do ulic, zatímco dealeři drog a bezdomovci prospávají den na schodech hlavního soudu. Rasová diskriminace údajně skončila, ale běloši nejsou příliš vidět. Žijí totiž na předměstích nebo řídí své velké farmy. Na billboardu lze spatřit starý búrský dům v holandském stylu s pěknou bílou rodinou, která ochutnává víno z vlastních vinic. Ale ukazatel na pomyslné křižovatce ukazuje něco jiného: buď nejasnou budoucnost, nebo dokonce zhroucení. Jihoafrická republika rychle sklouzává zpátky. V Evropě a Severní Americe věříme v pokrok, kde děj kráčí dopředu. To vše se učíme ve škole, kde se snažíme zapamatovávat si fakta, hnutí a vývoje v chronologickém pořadí. Moderní rovná se lepší. Moderní člověk sice dělá chyby, ale většinou se z nich poučí tak, aby včas stačil čelit novým výzvám, jako je globalizace. Hledíme dopředu. Není to tak. Jak nedávno napsal Henry Kissinger, na naší planetě se civilizace a kultury vyvíjejí podle různých harmonogramů. Obecně řečeno, Severní Amerika a Evropa jsou v 21. století, Latinská Amerika a Čína ve 20. století, arabský svět leží někde v 17. (část dnes ustupuje ještě víc do minulosti) a třetí svět opouští středověk. Nejen čas se pohybuje různým tempem, také kultury, národy a civilizace.

Dějiny se opakují

Pokud lze spatřit pohyb, je mnohokrát cyklický. Například u nás v České republice je vstup do Evropské unie považován za velký krok. Je důvod se nad tím pozastavit. Český národ přece vždy existoval jako část nadnárodních organizací: Sovětský svaz, habsburská říše, svatá říše římská, říše velkomoravská, to vše – svým způsobem – zajistilo přežití našeho lidu a naší kultury. Termín „dějiny se opakují“ je dobře znám. To však nabízí otázku: do jaké míry kráčejí dějiny dopředu? Během posledních dvou tisíc let většina konfliktů, které se ve světě odehrály, vyplynula z náboženské netolerance. Z pohledu lidského utrpení lze považovat institucionalizaci víry a následující mučení a zabíjení lidí na základě jejich náboženství za nejhorší blud lidstva vůbec. Od řádění inkvizice až po holocaust, Balkán, Čečensko, Afghánistán a Palestinu – stále se odmítáme poučit. V dnešní Evropě, v Severní Americe a na Středním východě zůstává naše perspektiva úzká. Zevnitř ven. Náš svět je momentálně zarámován teroristickým sebevrahem na jedné straně a dalekosáhlými iniciativami, které se soustřeďují buď na „návrat demokracie“, nebo na „právo na sebeurčení“. Ale pokud se tyto myšlenky zasadí do většího obrazu, ztratí relevanci. Totéž platí, pokud jde o naše termíny jako „vítězství“ a „pokrok“. Neschopnost vidět tento velký obraz a řídit se jím ukazuje na dosud největší omyl Evropy a Severní Ameriky.

Autor je lékař.

***

Hyde Park
Jak vidí vývoj světa… Martin Jan Stránský
V Evropě a v Severní Americe věříme v pokrok, že moderní rovná se lepší.