Nejde jen o platy, ale o celý systém zdravotnictví

Ministr zdravotnictví Němeček chce po vládě více peněz pro řešení „krizového plánu problematické situace ve zdravotnictví.“ Potřebné finance  (celkem 5 miliard Kč) na vyšší platy zdravotníků by měly přijít prostřednictvím zvýšení měsíčních odvodů za státní pojištěnce (rozumí se nás).  Ministr financí Babiš je ale ochoten „pustit“ pouze 2 miliardy, zbytek má prý najít Svatopluk Němeček v systému. Který z nich má pravdu?

Pokud někdo, tak spíše Andrej Babiš – i když vlastně ani jeden z nich. Důvod je prostý: skutečný systém zdravotnictví v ČR totiž neexistuje. To, co jako neřízená střela vzniklo po revoluci, pokračuje dál ve své fragmentaci a v rozkladu bez jakékoliv nutné systematické profesionalizace. Stačí se podívat na aktuální  „krizi“ nedostatku lékařů.  Podle České lékařské komory (ČLK) jich chybí jeden až tři tisíce.  Jeden příklad za všechny: Od března musela Rokycanská nemocnice snížit počet akutních lůžek na polovinu, protože měla problémy s personálním obsazením klíčového interního oddělení. Jenže Fakultní nemocnice v Plzni je jen necelých 23 km daleko, a proto je nasnadě otázka: Potřebují Rokycany skutečně čtyřicet akutních lůžek a nikoli jen dvacet? Nemohli, nebo dokonce neměli, by „složitější“ pacienti být léčeni ve Fakultní nemocnici Plzeň?

V naší zemi máme 3,7 lékaře na tisíc pacientů, zatímco v zemích, jako jsou Holandsko a Francie je to 3,3 lékaře. Je-li v Holandsku, v zemi se špičkovým zdravotnictvím, a ve Francii, která je Světovou zdravotnickou organizací (WHO) dokonce hodnocena jako stát s nejefektivnějším zdravotnictvím na světě, méně lékařů na občana než u nás, pak problém vůbec nesouvisí s počtem lékařů, ale s jejich distribucí a s kvalitou služeb.

ČLK i ostatní mají pravdu v tom, že platy lékařů jsou mizerné. Ať už je lékařů dost nebo málo, odcházejí lékaři převážně kvůli penězům. Zatímco v ČR si vydělají pouze 1,7 násobek průměrného platu, v „optimální“ Francii je to pětinásobek a v Holandsku si lékař vydělá dokonce až třináctkrát více. Naše zdravotnictví je podfinancováno. Nikoliv drasticky, jak někteří tvrdí, ale přeci jen: ČR věnuje 7,2 procenta HDP do zdravotnictví; průměr v zemích OECD jen kolem 9 procent.

Jenže všechno má jeden háček. Zdravotníci by měli být odměňováni na základě kvality jejich výsledků, nikoliv podle jejich kvantity, tedy množství.  Čím lepší lékař, tím více by měl vydělávat.  Jak toho dosáhnout? Úhradový systém by měl hradit standardní péči (rozumí se tu státem hrazenou) na základě reálných nákladů a zdravotníci měli získat odměny při šetření a dosažení lepších výsledků. Každá léčba by byla hrazena stejně po celém území. Taková homogenizace by navíc přinesla transparentnost, kontrolu a přehled nejen do financování zdravotnictví obecně, ale v rámci jednotlivých poskytovatelů zdravotní péče: hned by se zjistilo, který lékař dovede „šetřit“ a který  navyšuje výdaje při léčbě stejných případů.

Naše zdravotnictví zůstává řízeno politickými, místními a  osobními zájmy, které tvoří „státy ve státě“, v nichž každý jedná a nakupuje zvlášť. Ministerstvo zdravotnictví kontroluje pouze minoritní část poskytovatelů zdravotních služeb v nerovné územní distribuci. Fragmentace bez definice jasných poměrů s nutnou centrální kontrolou tvoří současný „nesystém.“ Důsledkem je mimo jiné i výrazné zvýšení stresu a napětí zdravotníků a pacientů.  A další a další „krize.“