Nedarovat krev kvůli reformě je vydírání

Ve sporech o zdravotní reformu už došlo na krev. A to doslova.

Ekonomie a podnikání se od roku 1989 dočkaly reforem. Se zdravotnictvím je tomu jinak. Ze všech oblastí naší polistopadové společnosti je zdravotnictví ta poslední, kde reforma probíhá. Není divu. V těchto změnách jde o obrovské společenské, finanční a politické dopady. Masivní tanker českého zdravotnictví konečně opouští neudržitelný socialistický břeh a pouští se do moře reforem. Pozoruhodné však je, že debata kolem změn ve zdravotnictví (na rozdíl od reforem v jiných oblastech) se vede na myšlenkové úrovni, která jako by zamrzla v socialistickém období.

Typický a nešťastný příklad lze spatřit třeba při čtení článku z Lidových novin (30. 5.): „Výzva proti reformě: Nedaruj krev.“ Sdružení dárců krve České republiky, které má dle zmocněnce sdružení Jaroslava Kotrmana přes sto tisíc dárců z oněch celkem 340 tisíc v naší zemi, totiž vyzvalo své členy, aby přestali dávat krev. Ale to nestačí. Pokud by docházelo k jakýmsi výčitkám svědomí a dárci by „museli“ dávat krev, měli by za to chtít peníze, a sice nemalou (Kotrmanem doporučenou) částku 10 tisíc korun.

Pana Kotrmana jsem nikdy nepotkal, ale nechce se mi věřit, že je to člověk, který reprezentuje – nebo by měl reprezentovat – sto tisíc dárců krve.

Doufám, že jejich chvályhodné činy jsou založeny na úplně jiném uvažování než výzva z úst pana Kotrmana a vedení Sdružení dárců krve České republiky.

Je to ukázka chybného myšlení. Pan Kotrman zřejmě zapomněl na to, že zdravotnictví stojí peníze. Se střízlivým odhadem, že se každý den v naší zemi koná 300 operací, při kterých je nutné dát pacientovi pouze jedno transfuzní balení, jde o každodenní částku tři miliony korun, kterou bychom my (ano, pane Kotrmane – zdravotnictví platíme my) museli zaplatit navíc.

To samozřejmě není podstata argumentace.

Jde o hysterické citové vydírání a potlačování veškerých principů dobrovolných aktů ve prospěch našich pacientů. Jde tedy o každého z nás. Koneckonců, pojidlem společnosti je míra solidárnosti a soucitu, která se přímo odráží v míře dobrovolné pomoci. Stačí se podívat na reakci občanů při nedávných povodních, při kterých jsme zaznamenali nevídanou výši anonymních finančních darů. Od těch nejvyšších až po ty skromné.

Aplikovat logiku pana Kotrmana a jeho sdružení na tuto či podobné situace znamená přeměnit dobrovolnost ve vydírání. „Pomůžu vaší zaplavené vesnici, ale za to mi pojmenujete ulici. Vaši dceru přijmeme do školy, ale stanete se členem komunistické strany.“ Známe to.

Ať s reformou souhlasím či ne, jakožto člen správní rady jedné pražské nemocnice a zároveň praktikující lékař si nejsem vědom, že by dosavadní reformní kroky vedly ke konkrétnímu ohrožení něčího života. I když svaz tvrdí, že existuje dostatečná rezerva krve, navržený protest rezervu přinejmenším sníží a přinejhorším může vést ke zmíněnému ohrožení. Výzva pana Kotrmana a vedení svazu dárců není nic jiného než snaha proměnit chvályhodný čin tisíce dobrovolných dárců ve zvrhlou formu politického protestu. Jejich návrh je morálně a společensky pokleslý.

Masivní tanker českého zdravotnictví konečně opouští socialistický břeh a pouští se do reformních vln. Debata kolem klíčových změn však zamrzla v socialistickém období.

O autorovi| Martin Jan Stránský lékař a vydavatel, Autor kandiduje jako nezávislý do Senátu

Autor: Martin Jan Stránský