Naše štěstí, naše ostuda

Zhruba před měsícem a půl jsme získali to, co náš národ nikdy neměl – záruku bezpečnosti a obrany v roli plnoprávného člena  Severoatlantické aliance. Netrvalo dlouho – tři dny po zahájení akce NATO v Jugoslávii – a už jsme seznámili nejen NATO, ale i svět se svými způsoby a alibismem. Ukázalo se, že mnozí čelní představitelé České republiky nemají s jednáním na mezinárodní scéně sebemenší zkušenost. Nechápou, že spojení morálních stanovisek s mezinárodní diplomacií vyžaduje jiný styl a jiná pravidla, než na jaká byla naše země dosud zvyklá. Mezi pravidla patří třeba to, že se veškeré vládní diskuse vedou ve vládních kuloárech,  ale veřejně se táhne za jeden provaz. To vysvětluje, proč se světoví politici i mezinárodní noviny (například International Herlad Tribune) pozastavily nad tvrzením Václava Klause, kterému se „nelíbí řešení“.

Je třeba si uvědomit, že boj, který Aliance musela zahájit, není boj  ani proti srbskému lidu, ani proti Jugoslávii, ale boj proti režimu, který má na kontě statisíce zavražděných obětí a více než půl milionu vyhnanců. Tento boj byl zaveden po úmorném jednání se Slobodanem  Miloševičem, při němž jugoslávský prezident odmítl podepsat mírovou dohodu. Když se český premiér Miloš Zeman zmiňuje o naší „dlouhodobé historické tradici přátelství s Jugoslávií“, dopouští se tento náš nejvyšší státní činitel vysoce primitivní chyby, protože směšuje vlastní populistické postoje s výše uvedenou realitou. Je to realita zločinného Miloševičova režimu, kterou si polská a maďarská reprezentace uvědomuje, předseda české vlády však ne. Přitom si musí vybrat – mezi Solanou a Miloševičem.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že naše přijetí do NATO je naším největším štěstím. S nimi vřele souhlasím. Další zase tvrdí, že naši politici reprezentují nejen sebe, ale nás všechny. V tom případě se toto naše štěstí vyrovná ostudě nás všech.