Naše přání a Putinova realita

V minulém čísle Přítomnosti (4/2000) psal Luboš Dobrovský o Rusku a Evropě. Názory bývalého novináře, ministra obrany, šéfa kanceláře prezidenta republiky a posledního velvyslance České republiky v Rusku nelze přehlédnout.

Dobrovský tvrdí, že ten, kdo se obává ruských zbraní hromadného ničení a zároveň se domnívá, že podporou Vladimira Putina se tato rizika oslabí, se dopouští omylu. Putinova popularita totiž nepochybně vyrůstá z obnovy ruského velmocenského sebevědomí. Konkrétní činy, kterými se Putin představil  Západu, se dosud vyznačovaly  tím, že bez jediné výjimky z této představy nevybočují. Tyto činy jsou: řešení domácího etnického konfliktu  genocidou, konsolidace vnitřních pravomocí, trvalé opovrhování stávajícími smlouvami se Západem a obnovení vlastní velmoci pomocí šířícího se společenského semknutí proti „nepřátelům“ .

Západní ministři, svedení neobvyklou kombinací střízlivosti s absencí senility, se zdají být novým ruským státníkem uchváceni. Joschka Fischer je nadšen Putinovou němčinou. Během   uspěchaných návštěv v Moskvě západní ministři diktátora poplácávají po rameni a s úsměvy tvrdí do kamer, že Putin přece reprezentuje naději, že dokáže stabilizovat stát a posílit centrální moc a tak zabránit rozpadu Ruska. I když někteří ministři zahraničí a evropské orgány upozorňují na porušování lidských práv v Čečensku, je pozoruhodné, že pouze nezávislí analytici považují „potlačování teroristů“ za taktiku odvádění pozornosti ruských občanů od toho, jak Putin centralizuje moc do vlastních rukou a do rukou svých kolegů z KGB.

Při čtení článku Luboše Dobrovského nelze zapudit neodbytnou myšlenku, která se skrývá v opakovaném opomíjení dějin. Vezměme jméno Putin, a nahraďme ho jménem Hitler, místo Cooka a Fischera dosaďme Chamberlaina a spol., rok 2000 vyměňme za rok 1938. V otázce sjednocení národa prostřednictvím genocidy se pak Čečenec snadno promění v Žida. V čem je rozdíl? V ničem.  Zdá se, že zbabělost, slepota a neustálý zlozvyk namlouvat si, že naše vroucná přání se rovnají  realitě, se stále opakuje.

Martin Jan Stránský