Nadstandardy do nemocnic nepatří

MUDr. Martin Jan Stránský, přednosta pražské Polikliniky Na Národní a ad hoc poradce členů vlády v resortu zdravotnictví, tvrdí: Stát by se měl především starat o to, aby každý pacient dostal stejnou a kvalitní péči. Dokud nebudou stanoveny standardy, nemá o ničem dalším smysl mluvit.

V čem je pro pacienta dobře a v čem špatně to, že si již v nemocnicích, které mají smlouvu s nějakou zdravotní pojišťovnou, nemůže připlatit za tzv. nadstandardy?

Odpověď musím dát do širší perspektivy. Ústavní soud nyní zrušil možnost připlatit se za tzv. nadstandardní péči v oblasti léčby. Jde o téměř zanedbatelnou položku v rámci celkového rozpočtu, ale je to krok, který je symbolicky důležitý Podle mého názoru není možné, aby v rámci léčby hrazené státem byla nabízena tzv. lepší léčba těm, kteří si na ni mohou připlatit. Tím totiž vlastně „odmítáte“ přístup k lepší léčbě těm, kteří si jí nemohou dovolit, a to je diskriminace chudých. V systému státního zdravotnictví si musí být všichni rovni. Není možné, aby chaotické vyhlášky a náhodné strategie vedly k situaci, ve které jsme se právě ocitli – totiž, že určitá léčba je někde k dispozici normálně, jinde vůbec ne a někde třeba jen za příplatek.

Rozhodnutí ústavního soudu je dalším impulsem k tomu, aby se udělalo to, co už dávno mělo být hotové: ke stanovení standardní péče, která naprosto přesně určí, kde a na co má každý z nás nárok. Úloha státu spočívá v tom, aby zajistil co nejlepší kvalitu a dostupnost státem hrazené, tedy standardní, péče. Vše ostatní by mělo být označeno jako mimostandard a vytvořit tak oblast pro legislativně schválené volitelné připojištění pro ty, kteří si za něj chtějí připlatit. Vytvoření takové nabídky má pro každého z nás mnohem větší smysl, než se na první pohled zdá. Pacient, který využívá mimostandardní služby, je samozřejmě stále pravidelným plátcem příspěvků do systému veřejného zdravotního pojištění, ale nečerpá z něj. Zůstává zde tedy více peněz pro méně lidí. Zároveň však tento pacient zaměstnává třetí osobu (poskytovatele tohoto mimostandardu), která odvádí státu další peníze formou daní z výdělků.

Podle vás by tedy nadstandardy či mimostandardy měly patřit výhradně do rukou soukromého sektoru?

Vše, co nepatří do státní sítě zdravotnictví, by mělo být ponecháno volné nabídce a poptávce a být hrazeno a poskytováno v rámci soukromého sektoru. To nevylučuje, že v daném regionu, anebo pro konkrétní segment klientů, by nemohla vzniknout firma – pojišťovna, která by nové služby či produkty nabízela klientům i zdravotnickým zařízením jako konečným poskytovatelům. Účetně by ale vše ale stálo naprosto mimo rámec státem hrazené péče, což by poskytovatele státní péče chránilo v případě ekonomického neúspěchu mimostandardní nabídky.

Sdílíte názor ministra zdravotnictví v demisi Leoše Hegera, že zrušení nadstandardů nahrává dalšímu rozvoji korupce ve zdravotnictví?

Úplatkářství především vnímám jako něco, co vychází z negativního charakteru celé společnosti. Platí stejně dobře u starostů, úředníků i politiků, kteří berou, jako u občanů, kteří nabízí. Korupce ve zdravotnictví nás stojí zhruba dvacet procent všeho, co v zdravotnictví utrácíme. Bezesporu největší díl z toho padá na úroveň vysoce postaveného lékaře či ředitele, který za úplatek předepisuje léčbu, která je nesmyslně předražená.

Takže klíč k úspěchu vězí ve stanovení jasných hranic toho, co státem hrazená péče má obsahovat?

Jakmile existují jasná pravidla, všem se ulehčí. V takové situaci pocestuje obálka předávaná pacientem dosud pod stolem klidně nad ním. Nebude totiž už souviset s tím, že jeden získává výhody na úkor ostatních, ale s novým vztahem mezi lékařem a pacientem. To je mimochodem důvod proč posílit nejen soukromý sektor ve zdravotnictví, ale i odměňování lékařů na základě toho jak dobře léčí, nikoliv jak moc toho předepisují. Jednou z velkých chyb současného zdravotního systému je totiž to, že odměňuje za kvantitu a ne za kvalitu péče.

Ústavní soud zrušil také z účinností od 1. ledna 2014 zvýšení poplatků za pobyt v nemocnici z 60 na 100 korun. Nedoplatí na to sami pacienti, protože nemocnicím budou chybět peníze?

Z mého pohledu bude mít toto rozhodnutí spíše preventivní účinek. Teoreticky vzato by totiž mohly poplatky každý rok stoupat a za pět let bychom za hospitalizaci mohli platit třeba 500 korun. A to je tak vysoká částka, že by mnozí jistě zanedbali vlastní péči. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že poplatky plní svou důležitou roli. Člověk si například uvědomí, že zdravotnictví něco stojí. Tím ale od něj očekává více a je více proaktivní, což je v pořádku.

Jak se tedy má v současném systému pacient a lékař chovat?

Pacient i lékař je na tom v podstatě stejně – oba jsou občané, kteří tvoří jeden systém zdravotnictví. Úspěch jednoho by měl souviset s úspěchem toho druhého. Zatím to tak není. Právě proto musí obě strany usilovat o to, aby byla jednoduchá a jasná pravidla na jedné straně a odpovídající odměny na druhé. Lepší lékaři by měli vydělávat více, pacienti, kteří se k sobě chovají lépe – například nekouří, by měli dostat slevy v pojištění. A systém jako takový by měl kontrolovat, aby pro léčbu bylo používáno to nejkvalitnější, co si můžeme z peněz, které na to v státní kase máme, dovolit.