Můj pohled na Rusko

Zimní Olympiáda 2002 je za námi. Olympiáda byla téměř všemi považována za nejúspěšnější, a to i přes to, že dosavadní pletichaření rozhodčích krasobruslení bylo konečně  odhaleno. Jak známo, kanadská dvojice původně získala stříbrnou medaili, zatímco Rusové „tradičně“ vyhráli zlatou, a to přes to, že nejen upadli, ale i celková prezentace byla celkově horší než u kanadského páru.  Nicméně každá tradice jednou skončí. Při zjištění, že volba jednoho ze soudců byla předem dohodnutá, skončila nejen tradice ruského vítěztví v krasobruslení, ale i tradice udělení pouze jedné zlaté medaile v rámci téhož soupeření.  Tradice lidské korupce (nebo přinejmenším nekorektního dohadování)  tímto případem ovšem asi neskončí.

I když nemám před sebou nejčerstvější průzkum veřejného mínění, domnívám se, že většina z nás vnímá Rusko se smíšenými pocity. S pocity, jež vycházejí z pestré minulosti i současnosti Ruska samotného.Rusko v sobě nese řadu prvků. Například: absence skutečné demokracie,  Sputnik, studená válka, Vladimir Putin, všeobecný alkoholismus, hrdinství, stoicismus. Také dominance v krasobruslení. Pochopitelně Rusové předvádějí vlastnosti, které vycházejí přímo z této minulosti – soustředěnost a odhodlání, paranoidní předpojatost vedená představou, že jsou neustále pod tlakem ohrožení zvenčí, a neutuchající zálibu v dramatech a patosu,  ať už  jde o osobní vkus, Čajkovského či v politiku.

Ale vraťme se ke krasobruslařskému sportu a k olympiádě. Podstatně důležitější  než konec určitých tradic je fakt, že Rusku se naskytla mimořádná příležitost udělat na svět pozitivní dojem. Představme si, že by ruská krasobruslařská dvojice v okamžiku, kdy stála na stupni vítězů,  sejmula z krku zlaté medaile a předala by je Kanaďanům stojícím o stupeň níž. Kromě všeobecného zmatku, jakou hymnu tedy zahrát a jakou vlajku vlastně vztyčit,  by se dostavily bleskové výsledky. Bez ohledu na to, která dvojice byla skutečně lepší, bylo by to gesto nevídaných rozměrů. Rusko by se totiž se stalo zemí, která hraje fér. A to i co se týče národní hrdosti, národní identity, s níž sport úzce souvisí. Představa protivníka ze studené války by byla jednou pro vždy vyhozena z okna.

Takové gesto by přineslo okamžité ovoce. Vzdát se něčeho je totiž vždy podstatně důležitější a významnější než totéž přijmout. Nejen na úrovni sportu, ale i v diplomacii. Nakonec sport stejně  jako umění zobrazuje život a s tím i národní a mezinárodní image. Rusko by bylo najednou nejen přijatelnějším partnerem, ale i půvabnějším. Ke gestu však nedošlo.  Místo toho ruský krasobruslařský pár i se svou trenérkou v americké televizi ublíženě zdůrazňovali,  že byli přese všechno lepší, protože měli obtížnější program. A co Putin? Místo toho, aby v momentě, kdy se zvedaly známky nad hlavami rozhodčích, sáhl po slavném červeném telefonu vedle sebe  a nařídil sportovcům: „okamžitě jim předejte tu zatracenou medaili!“,  příští den agresivně hájil své krasobruslaře a také další ruské reprezentanty, kteří byli obviněni z dopingu. Podobně se chovalo i vedení ruské olympijské výpravy. Mezitím se však prokázalo podezření, že ruské běžkyně na lyžích braly nelegální léky a  Rusové tak přišli o další medaili.

Chovali by se jiní sportovci či jiné země jinak? Ano, jsem o tom přesvědčen. A v tom tkví to,  proč, mám na Rusko takový pohled, jaký mám.

Martin Jan Stránský